Cesta 4.: S větrem ve vlasech

Cesta ubíhala pomaleji, než jsem očekával. Šel jsem po asfaltové cyklostezce podél Dunaje, bylo strašně vedro, takže jsem musel vstávat brzo ráno a být kolem poledne v cíli. Po poledni se už jít nedalo. Vedru jsem se snažil uniknout ve stínu a pravidelnou koupelí v řece. Dunaj byl překrásně modrý a zchlazení opravdu přišlo vhod. Každé ráno jsem potkával Němce, kteří zalévali zahrádku, a tak jsem je prosil o vodu. Nikdo mě neodmítnul, všichni byli přívětiví a příjemní, někdy se mnou prohodili pár slov.

Jak jsem psal v minulém čísle, měla se ke mně na víkend připojit jedna moje kamarádka z Prahy, která se mnou už šla týden do Santiaga. Měli jsme se sejít v pátek Regensburgu na vlakovém nádraží a pokračovat spolu do neděle do Ingalstadtu. Když jsem na ní čekal na nádraží, tak za mnou přicházeli lidé, kteří vypadali jako uprchlíci z různých koutů světa a ptali se mně, jak se dostanou Düsseldorfu. Odpovídal jsem jim, že doopravdy nevím a že mají zkusit nádražní informace. Když mě žádali o peníze, tak jsem jim ukázal svůj slaměný klobouk a děravý batoh, jídlo ale nechtěli.

Setkání s kamarádkou mi úplně změnilo vnímání cesty. Najednou jsem si mohl s někým povídat, podělit se o strasti s novým batohem, ze kterého mě bolely záda. Kamarádka mi naštěstí přivezla můj starý batoh, takže byla přede mnou vidina pohodlné cesty. Najednou se změnilo i počasí, v Regensburgu nás zastihla bouřka, museli jsme se schovat pod strom v parku. V tom největším lijáku na nás zavolala jedna mladá Němka, ať se prý k ní jdeme schovat domů. Byli jsme úplně promočení a jí to vůbec nevadilo, posadila nás do starožitných křesel ve velké jídelně a nabízela nám jídlo a pití. Byli jsme moc vděční, ale museli jít dál, abychom stihli ještě před setměním někam dojít.

K našemu prvnímu společnému přespání se váže taky jedna zajímavá příhoda. Našli jsme pěkné místo vedle fotbalového hřiště na posečeném trávníku. Už jsme si rozbalili věci a začali vařit. Po chvíli přijel nějaký pán v BMW, aby nastavil zavlažování trávníku na hřišti. Pak přišel za námi a ptal se nás, jestli na tom místě chceme spát. Lekl jsem se, že nás chce vyhodit, tak jsem zalhal, že jsme tu jen na chvíli, a pak půjdeme dál. Kamarádka nebyla tak pohotová a řekla mu, že jo, že tady přespíme. Čekal jsem problémy, ale on se jen usmál a řekl, že nám odemkne blízkou budovu, kde je pitná voda, záchody a kdyby pršelo, tak se tam můžeme schovat. Nevycházel jsem z údivu. Koho jsme potkali, ten se nám snažil nějak pomoci.

Cesta pak ubíhala o něco hůř. Kamarádka si vzala špatné boty, které se jí postupně rozpadaly a dělaly se jí puchýřce, což jí cestu dost znepříjemňovalo. Já jsem zase jeden večer zjistil, že moje výpočty z internetových map neodpovídají realitě mých papírových map. Trasa, která měla být 900 km, se najednou natáhla na 1100 km. S tím můj finanční a časový rozpočet rozhodně nepočítal. Přemýšlel jsem, co udělám. Jet vlakem nebo autobusem do Basileje? Lístek stál kolem 60 euro. Nebo zkusit stopovat? To se mi zase nechtělo. Koupit kolo? Ale kde najdu bazar? Do Ingolstadtu to byly ještě dva dny a tam jsem se musel rozhodnout. Kamarádka si mezitím koupila nové boty a půjčila si ode mě ty nejtlustší ponožky, aby jí chůze tolik nebolela.

V Ingolstadtu jsem se na infocentru zeptal na jízdenky do Basileje a také na nějaký bazar s koly.  Přemýšlel jsem, jestli pokračovat dál v cestě a koupit si kolo, anebo si cestu ulehčit a sednout na vlak. Pokračovat dál na kole mi přišlo víc odpovídající duchu cesty. A taky, co bych pak vyprávěl dětem nebo vnoučatům: „Tak jsem došel do Ingolstadtu, cestu jsem vzdal a jel vlakem…“ nebo „Došel jsem do Ingolstadtu, tam jsem si jako úplnej blázen koupil starý kolo. Hlavně, že jsem to nevzdal.“

Naštěstí toto město je hodně cyklo friendly a nachází se tam obrovitánský obchod s novými i použitými koly. Poprosil jsem kamarádku, ať mi pohlídá na nádraží batoh a šel jsem hledat své kolo. V obchodě jsem se doptal na bazarová kola. Stála tam asi stovka kol v dlouhé řadě. Ceny pro mě byly nereálné. Chtěl jsem kolo, které by nebylo o moc dražší než jízdenka do Basileje. Chodil jsem sem a tam. Pořád jsem žádné nemohl najít. Buď neměla přehazovačku, nebo byla moc drahá. A tu najednou můj zrak padl na stařičké kolo (něco jako český Favorit), cena odpovídala, mělo přehazovačku, jen brzdy trochu nebrzdily. To nevadilo, seřídil jsem si ho ještě v obchodě a pak vyrazil rovnou za kamarádkou. Rozloučili jsme se a já pokračoval s větrem ve vlasech, šťastný, že cesta najednou tak rychle ubíhá!