Názory a texty vikáře ČCE v Benešově.

Novoroční kázání

1. 1. 2017 14:21
Rubrika: Kázání

Text pro kázání Gn 1,1-5 a J 1,1-14

Milé sestry a milí bratři,

            první slova úvodních veršů Janova evangelia zní – Na počátku bylo slovo. Kdysi a kdesi na nějakém místě, které je nám vzdálené časem i prostorem se něco stalo. Nám by to mohlo znít až pohádkově: Za sedmero horami, za sedmero řekami a za sedmero kopci, kdysi dávno se stalo Slovo. V jakémsi nám vzdáleném mýtickém pra-čase, o kterém vypráví evangelista Jan a také autor prvních veršů Genesis byl Bůh a jeho Slovo. Oba dva nás přivádějí k tomu, abychom pohlédli skrze jejich slova na počátek všeho, co je kolem nás a všeho, kým jsme my.

Na onom počátku všeho byl Bůh. A co dělal ten Bůh? Musel něco dělat, nemohl jen tak být sám v sobě, nepohnutý, statický, neměnný? Mohl, ale nechtěl.  Bůh se rozhodl nebýt pasivní, ale být aktivním činitelem. Bůh se rozhodl jednat, učinit změnu. Bůh se rozhodl Tvořit. A jak Bůh tvoří? Bůh vyslovuje svět, tvoří svým Slovem. Nedávno jsem četl Letopisy Narnie od C. S. Lewise a tam Aslan – hrozivý ale i zároveň milosrdný lev tvoří svým zpěvem. Rád bych se s vámi podělil o tuto pasáž ze stvoření Narnie. Takto Aslan tvoří, z jeho slova z jeho zpěvu povstává celá nová země. Stvoření není jen statické Bůh Sloov: udělal a bylo, ale je to událost, činnost, krásná melodie - píseň při které se náš svět utvářel a neustále utváří. Bůh svým slovem rozezvučil mrtvou hmotu.

Také tvoříme slovem

A čím se také nějak podobáme Bohu? Naše slovo také nějakým způsobem tvoří. Naše slova mají vliv na naše okolí, svými slovy můžeme těšit, milovat, ale i nenávidět a ubližovat. Ne nadarmo se říká, že slovo se mocnější než meč. Kdo z nás by nechtěl některá slova vzít zpět? Slova, která byla pronesena v hněvu, slova, která ublížila, slova, která lze jen těžce napravit. Sice z našich slov okamžitě nepovstává do hmotné skutečnosti, co vyřkneme, jako se to děje Bohu při stvoření, ale mají přesto moc něco měnit. Mají moc měnit naši náladu a myšlení. Můžeme si nyní vzpomenout na klasická novoroční předsevzetí. To jsou také slova, kterými chceme něco na sobě změnit. Vyslovujeme je už se záměrem, že nějak budeme jednat, že po těchto slovech budou následovat i činy

Ona první důležitá událost, kterou kdy Bůh učiní v biblickém příběhu, je to, že promluví. První určité sloveso v hebrejském textu z prvních veršů genesi je, že Hospodin Řekl. Hospodin něco pověděl a ono se to okamžitě stalo skutečností. Jak Aslan vyzpívává všechny ty stromy, hory a řeky, tak Bůh takto na počátku vyslovil – vytvořil Světlo. To světlo, bez kterého bychom my nemohli žít. Světlo, které odkrývá to, co bylo zahaleno v temnotě. Světlo, které nám umožňuje spatřit to, kde jsme a kým jsme. Světlo, které proniká tmu a tma ho nepohltila. Od příchodu Ježíše Krista máme naději, že i když budeme zažívat temnoty života, které nám zakryjí zrak, tak víme, že se v nich nalézá světlo, které nic nepřemůže. Světlo, které nás jako maják na moři vede pryč od nebezpečných útesů. Světlo, které je pevným bodem, na který se můžeme kdykoliv v našem životě spolehnout.

Jsme jako svíce

Pohleďme na tuto svíci. Sama o sobě nesvítí, je tuhá a mrtvá. Ale když přijde jiskra, která knot zapálí, tak najednou září pro své okolí. Bohatě stačí jedna svíce a její hřejivé světlo a prostor se okamžitě promění. Loni před Vánocemi jsem byl s přáteli na výletě, vždy vycházíme při východu slunce a končíme se západem. Letos jsme došli ke staré rozbořené kapli bez střechy. Byla už tma a chlad, seděli jsme v kruhu, jedli svačinu a nikdo ani neměl chuť si povídat. Tu si najednou jeden kamarád všiml, že někdo jiný, který tu byl před námi, tam nechal svíci, tak jsme zapálili a atmosféra se okamžitě proměnila. Kapli najednou prozařovalo teplé, žlutooranžové světlo a nám bylo najednou příjemně. Světlo jedné svíce prozářilo temnotu. Všichni jsme pookřáli a začali si povídat. Jen jedna svíce dokáže ve tmě velké divy.

My se také podobáme této svíci. Bez vdechnutí Boží jiskry, jsme jen shluk prvků z periodické tabulky. Bůh dává řád do Stvoření, díky němu existují všechny ty krásné přírodní divy, všechny ty krásné a hrůzné galaxie a hvězdokupy, ale i ty nejnepatrnější životní formy, se kterými sdílíme planetu.

Bůh nám svou jiskrou dává vědomí sebe samých. Díky tomuto sebeuvědomění jsme schopni vnímat a zkoumat náš vnější i vnitřní svět. Bez Božího Slova, které vše pořádá, bychom naším rozumem nemohli pochopit svět kolem nás. Podobně jako vosk ani knot sám o sobě nesvítí, tak ani my bez Božího zásahu nemůžeme žít. Bez Božího Slova, které nás oživuje, bychom zde vůbec nebyli. Bůh proniká svým Světlem hustotu a pasivitu temnoty a daruje nám život, zapaluje náš knot a pak se naše svíce života rozsvítí. Světlo Boží lásky prozařuje temnotu a stačí jen malá svíčka jako v oné rozbořené kapli, aby celý prostor byl proměněn. I my můžeme s tím, co nám dal Bůh, ozařovat své okolí. Když jedna svíčka zapálí druhou, tak nepřichází o svůj plamen. Nedaruje ho beze zbytku, jen dopomůže dalšímu k tomu, aby také dál daroval svoje světlo. Bůh nás povolává k tomu, abychom byli takovými svícemi, které rozdávají světlo svému okolí. Ježíš v Matoušově evangeliu praví: Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.

Stejně jako tato svíce i my máme omezený dar vosku, který zde na tomto světě můžeme propálit. Naše životy mají svůj konec. Vosk vyhoří, knot se rozpadne a světlo života uhasíná. Bůh si svou jiskru bere zpět. Náš život nekončí tím, že zhasneme na tomto světě, ale naše světlo dál pokračuje u zdroje všeho světla – u Boha. Tam s ním budeme pobývat bez jakýkoliv omezení. A je na nás, jak svůj vosk na tomto světě využijeme. Jestli budeme své světlo nabízet druhým, prozařovat ostatním život anebo jestli si ho budeme úzkostlivě chránit, aby nám naše svíce náhodou nepohasla.  

Svíčka není plamen a získává svůj smysl až po zapálení, tak i my jako Jan Křtitel nejsme tím světlem, my ho jen neseme, vydáváme o něm svědectví. Neseme ho dál pro další lidi. V nás všech bylo Bohem zažehnuto světlo. A tato svíce nevrhá světlo jen ven, ale i dovnitř nás, kde prozařuje naše temnoty, vrhá světlo na naše hranice, selhání a hříchy. Ale toto světlo není od toho, aby nás pálilo a ničilo. Je zde, aby nás osvětlovalo zevnitř, abychom poznali lépe sami sebe a abychom se mohli přijmout takoví, jací doopravdy jsme. Díky Božímu světlu můžeme sami sobě pohlédnout do tváře a odevzdat se do Boží náruče.

Slovo se stalo tělem

Poslední verš našeho dnešního textu zní takto: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

            Bůh stvořitel, Bůh, který zažehává svíci našeho života. Bůh, který slovem tvoří světlo a hýbe hvězdami. Nekonečně vzdálený a nepostihnutelný Bůh se stává tělem. Stává se jedním z nás, aniž by ztratil něco ze sebe. Bůh se stává člověkem, ale nepřestává být Bohem. To slovo, ten určují racionální princip, který panuje nad námi, se stalo tělem – masem. Něco duchovního, obecného, nepostižitelného se stalo něčím naprosto konkrétním, blízkým, hmatatelným. Bůh se s člověkem ztotožnil. V Kristu přestal platit rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením. Ale tato jednota nevzešla ze strany člověka, že ten by se stal osvíceným bohočlověkem, ale toto setkání přišlo z druhé strany.

           Bůh se už nenalézá v bezpečné vzdálenosti daleko na nebi, kam by ho lidé rádi odložili. Je to vlastně bezpečné mít Boha na nebi, daleko od naší země, od svého života, od svého soukromí. Jen málokdo má rád, když mu druhý kouká do talíře. Jen málokdo má rád, když mu druhý mluví do toho, jak si má v životě počínat. Chráníme své soukromí, jak to jen jde - před lidmi i před Bohem. Ale pak zjišťujeme, že jsme vlastně sami. Určitá vzdálenost mezi lidmi, určitá distance mezi člověkem a Bohem může na první pohled uklidňovat.

Ale žít se tak nedá. Jakmile se v životě vyskytne zádrhel, průšvih, jakmile pocítíme nejistotu, nevíme si rady. Jakmile se nás zmocní pochybnosti, kdykoli si klademe otázky po smyslu, tam už najednou sami dál nemůžeme. Proto hledáme posilu a pomoc - ale sami nic nenajdeme. Most mezi nebem a zemí postavit nemůžeme a neumíme. A přece ten most je. Není z nás - není naším dílem. Bůh sám přichází až k nám, aby byl při nás, aby byl s námi. Vzdálenost mezi nebem a zemí překonal Bůh sám, aby nám do života přinesl světlo a naději.  Amen

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio