Rozhovor s vikářem KM

Rozhovor s vikářem Karlem Müllerem

 kterého kraje pocházíš a jak se ti líbí tady u nás?

Pocházím z Vysočiny. Vyrůstal jsem v Okříškách, kam jsem chodil i na základní školu. Po páté třídě jsem přešel na Katolické gymnázium do Třebíče, kde jsem zůstal osm let až do maturity. Tam jsem se pravidelně setkával s křesťanstvím a křesťany ve všech různých formách – od těch, které mě hluboce oslovovaly až po ty, které mě od víry odrazovaly.

 Nijak se netajíš tím, že ses nenarodil do církve mezi evangelíky, resp ani do křesťanské rodiny. Můžeš se s námi podělit o to, jaká byla tvoje cesta k víře? (popř. extra otázka – Jakou roli přitom sehrála českobratrská církev?)

Nevidím důvod tuhle osobní informace tajit, stejně by se na to brzo přišlo, jelikož nemám v ČCE žádné příbuzné. J Jak jsem už odpovídal v první otázce, chodil jsem na Katolické gymnázium, kde jsem byl ve styku s křesťanství, měli jsme povinnou výuku náboženské výchovy, dokonce i první dva roky jsem musel povinně chodit na ranní mše. Kolem patnáctého roku jsem začal přemýšlet o sobě, o světě, o víře. Hledal jsem smysl života, měl jsem za to, že potřebuji být šťastný a že je důležité toto štěstí najít.

Začal jsem se zajímat o duchovní literaturu, různé kvality a různého charakteru. Četl jsem různé knihy, co dnešní post-moderní náboženství nabízí. Od knih o budhismu až po esoteriku. Hledal jsem ono štěstí a v nějaké z těchto knih jsem se dočetl, že člověk může být šťastný, jen když už má vše a je za to vděčný. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně velmi bohatý, a tak jsem každý večer před spaním začal děkovat. Ale trápila mě otázka, komu že to vlastně děkuji. Anonymnímu vesmíru? Prázdné jeskyni, ve které se ozývá jen můj hlas? Uvědomil jsem si, že potřebuji nějakou osobu -  Boha. Tak jsem začal děkovat Bohu. To byly moje první pokusy o modlitbu.

Co se týče mých rodičů, tak ty mě ani bratra k víře nevedli. Nechali nás pokřtít u ŘKC, ale podle mého názoru se jednalo spíš o kulturní záležitost, než o projev víry. Nechali nás vyrůstat bez předávání křesťanských obsahů, protože ani jeden z nich se za křesťana nepovažoval.

S ČCE jsem se seznámil až v 18 letech. Ve 4. ročníku na gymnáziu jsem přemýšlel, co bych tam mohl dělat za práci. Chtěl jsem být archeologem, studovat religionistiku, stát se učitelem, až mi jedem můj kamarád řekl, že bych tak mohl studovat teologii, ale ne tu katolickou, kvůli organizaci a celibátu. Zjistil jsem, že existuje něco jako Evangelická teologická fakulta a protestantské církve. Také jsem poznal, že ten kostel se zelenou věží, kolem kterého jsem osm let chodil z nádraží do školy, patří evangelíkům. Začal jsem tedy chodit do Třebíčského sboru.

Řekl jsem si, že bych mohl studovat teologii a stát se farářem, protože jsem chtěl pracovat s lidmi, řešit duchovní křesťanské otázky a hledat na ně společně odpovědi. Byl jsem ochotný se změnit, přizpůsobit ČCE s tím, že tam chci pracovat a působit. Bral jsem to trochu jako drzost. Kdo jsem já, abych vám kázal? Ale Bůh mi dodával odvahu se postavit vlastním pochybám.

Odchod na fakultu pro mě byl skok víry. Šlo to proti všemu, co o mně věděla rodina a mí přátelé. První roky jsem musel všechny přesvědčovat, že to doopravdy myslím vážně a že chci být farářem.

Během oněch pěti let studia jsem nahlédl do teologické pokladnice. Studium mě doopravdy bavilo a naplňovalo. Je pravda, že tam byly předměty a situace, které mi nebyly moc po chuti, ale studium považuji za obohacující a vydařené. Oněch pět let jsem také považoval za dobu, kdy se chci co nejvíce zapojit do života církve a nabídnou své schopnosti a postoje.

Co očekáváš od vikariátu?

Vikariát považuji za období, kdy si můžu ujasnit, jestli tuhle práci doopravdy chci a můžu dělat. Jestli to nebylo jen moje poblouznění, ale doopravdy Boží vedení. Také rád vyzkouším málo časté katechetické metody, které jsou mi blízké. Během vikariátu chci poznat, co mi jde, kde mám ještě slabiny a co se s nimi dá dělat.

A jak dosavadní průběh naplňuje tvoje očekávání?

Po dvou měsících můžu říci, že jsem spokojen. Mám pocit, že zde mám dostatečnou svobodu, že se názory vytváří dialogem a že si můžu dovolit dělat chyby.

Benešovský sbor už jsi trochu poznal i zevnitř. V čem odpovídá tvým představám o evangelické církvi, v čem je korigoval?

Benešovský sbor znám velmi krátce, každý týden se můj názor přetváří a dotváří. Představy o ČCE si také přetvářím a dotvářím, protože mezi mládežníky je velmi časté téma: Identita ČCE.

Zatím mám pocit, že je zde svoboda ve víře, nedirektivnost a respekt, což je mi velmi blízké. Na druhou stranu si myslím, že bychom jako církev měli poukazovat na biblické směrovky, které by nám pomohly se orientovat v životě. Nesouhlasím s direktivním přístupem k víře, ale to neznamená, že život křesťana nemá žádné hranice a že je všechno možné. Věřím tomu, že (jakákoliv) církev může být krásná, hřejivá, radostná a krapet mystická.

Jaké máš další zájmy?

Mám rád výlety do přírody. Jsem skautský vedoucí a hraji geocaching. Ve volném čase se zabývám zážitkovou pedagogikou a psychologií.

A v čem ti pomáhají třeba při vikariátu?

Snad ve veškeré činnosti, kterou jako vikář vykonávám.

Co bys soběhrdským, benešovským a prčickým chtěl vzkázat do letošního adventu?

Moc nevím, co bych za sebe vzkázal. Snad jen, že všem přeji Boží požehnání a blízkost. 1 Te 5,23n Sám pak Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši a tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pana Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Amen