Cesta 2.: Poutníkovo pokušení

Seděl jsem ve vlaku a směřoval k Česko – Německým hranicím. Celý červenec jsem byl někde pryč, organizoval jsem dva tábory a na třetím jsem byl jako účastník. Rozhodně jsem si neodpočinul. Unaven a s lehkou nervozitou, co na mě čeká na cestě, jsem se blížil k počátku putování. Začal jsem stejně jako v roce 2013 na hranicích. Dojel jsem do stanice Nové Údolí na Šumavě a tam jsem překročil hranici do Německa. Snadno a lehce, ještě před čtvrtstoletím by mě za to zavřeli, nebo i zastřelili. Teď jsem se rychle jedním krokem dostal k našim západním sousedům. Hranici teď už jen označuje sloup, po plotech a strážních věžích ani památky.

Jak jsem už psal, koupil jsem si mapy pro Eurovelo 6, která procházím Pasovem, ten je od českých hranic necelých 80 km. Proto jsem si doma vytiskl černobílou mapu s tím, že už tu cesto do Pasova nějak najdu. Vždycky se na to nachytám – „už to nějak najdu“. Nikdy mi pořádně nedojde, když se připravuju doma, že budu v cizí zemi, s cizím jazykem a s batohem na zádech. Ta mapa mi byla víceméně k ničemu, protože jsem na ní nemohl najít barevně vyznačenou cyklostezku, podle které jsem chtěl jít.

Šel jsem tedy po silnici, ač jsem se tomu chtěl co nejvíc vyhnout. Naštěstí na konci každé německé vesnice je cedule s počtem kilometrů do té další. Začalo být hnusně, černé mraky se honily nad hlavou, začalo poprchávat a já jsem kráčel po krajnici. A najednou vedle mě zastavilo auto a z něho vykoukla paní ve středních letech a ptala se, jestli prý nechci vzít. Batoh byl těžký, nohy si ještě nezvykly a vidina, že bych ještě dnes viděl Pasov, byla velmi lákavá. Ó jak velké je pokušení všech poutníků!!! S díky jsem odmítl, že jsem Pilger a že Pilger cestuje jen zu Fuss, takže ne. Pak se rozpršelo, ale ani chvíli jsem nelitoval.

Cesta do Pasova docela ubíhala, už jsem se nemohl dočkat, až se dojdu na místo, které mám na mapě, a až mi začnou ubývat nasyslené konzervy v batohu. Třeba se ze mne jednou stane lehkonohý poutník z Karpatských her.

Krásná bavorská příroda ubíhala, krásné lesy a louky, všechno upravené, čisté. Třetího dne jsem se už objevil na eurovelo mapě. Pasov byl nadosah, teď už jen stačí najít ten Dunaj. Říkal jsem si, že to asi nebude moc těžké najít tak velkou řeku. Měl jsem za to, že Pasovem protéká jen jedna, takže když jsem dorazil k jedné říčce na okraji města, tak jsem měl velikou radost, že jsem objevil ten Dunaj. Vykoupal jsem se v ní, naobědval a relaxoval. Po pár hodinách jsem se tedy vydal proti proudu řeky s tím, že ta cyklostezka musí někde být. Nějaká tam dokonce i byla, jen mi to pořád s tou mapou nesedělo. Nevadí, nějak to už najdu…

Naštěstí v jednom okamžiku, kdy jsem zase tupě zíral do mapy za mnou, přišel jeden Němec a zeptal se mě, kam mám prý namířeno. No hledám Donau, řekl jsem mu. Tohle je přeci Donau. Ten se jen pousmál, otočil mě a řekl, že musím jít tak dva kilometry zpátky, tam projít tunelem a že pak najdu centrum města a Dunaj.

Pro jistotu jsem cestou ještě zeptal tak tří dalších lidí. Našel jsem tunel a uviděl tu obrovitánskou řeku. S tou říčkou, kterou jsem za něj před tím pokládal, se nedala srovnat. Měl jsem velkou radost, teď už jen příštích 600 km neuhnout od řeky a neztratím se. Cestu k  Rýnu už pak nějak najdu…