Cesta 1.: Touha jít dál

V roce 2013 jsem doputoval na mys Finis Terra, který se zakusuje do Atlantiku asi 90 km za Santiagem de Compostella. O této cestě o rok později v Notě nebe vyšlo deset článků. Tam měla skončit moje pouť, jenže když jsem se vrátil domů, tak ve mně hlodal pocit, že něco neskončilo, že musím jít dál, že musím vyrazit na další pouť. Měl jsem pocit, že někam musím jít, vidět znovu cizinu, bavit se s lidmi na cestě a zakoušet slasti a strasti putování. Vřela ve mně obrovská touha někam jít…
Na další prázdniny jsem si naplánoval cestu do Říma, koupil mapy a rozhodl jsem vyrazit. Jenže v tu dobu jsem měl přítelkyni a nechtěl jsem ji na tak dlouho opouštět. Na podzim jsme se ale rozešli.

V prosinci k nám zavítali bratři z komunity Taizé a v Praze se uskutečnilo Evropské setkání, kam se sjelo na 25 tisíc lidí. Komunita Taizé je ekumenické křesťanské společenství v severní Francii, kde společně žije necelá stovka bratrů, kteří se rozhodli žít společný řádový život. Taizé je centrem pro mladé křesťany, kteří touží prohloubit svůj vztah s Bohem a s dalšími křesťany, kteří se tam sjíždějí z celého světa.

Tato spiritualita se mi velmi zalíbila, mám rád tiché kontemplativní modlitby, kdy se člověk může hluboce ponořit do rozhovoru s Bohem. Po setkání se ve mně opět začala probouzet touha jít. A napadlo mě, proč nejít do Taizé. Když přijeli oni za námi, tak já můžu vyrazit k nim. Začal jsem promýšlet možnosti: jak je to daleko, existují mapy, už to někdy někdo šel přede mnou? Je běžné, že se do Taizé jezdí autobusem, přes léto dokonce i funguje pravidelná linka mez Taizé a Polskem, a pár odvážlivců tam někdy dojelo na kole. Byl bych asi první, kdo se tam kdy vydal pěšky na pouť. Taizé je od českých hranic něco přes 1000 km, což není o moc dál, než byla moje cesta do Santiaga. Sami byste se divili, jak jednoduché je vyrazit na tak vzdálenou cestu. Celé Německo a Francie jsou protkány cyklostezkami a jsou k nim i mapy. Tak jsem si pořídil mapy pro Eurovelo 6 a už jsem se těšil, jak celý srpen strávím na cestě.

Moc lidem jsem o své touze jít do Taizé neřekl. Jen pár nejbližším. Jedna kamarádka se za mě celou cestu modlila a musím přiznat, že mi její modlitby opravdu pomohli. Než jsem ale vyrazil, tak jsem musel o svém plánu přesvědčit rodiče. Nebyli moc rádi, že zase chci někam vyrazit. Přirozeně měli strach a snažili se mě přesvědčit, ať nikam nejdu, ať tu zůstanu s nimi. Byl to ještě větší boj, než když jsem je přesvědčoval o Santiagu. Samozřejmě, že jsem měl taky strach, že jsem se bál, co všechno se mi tam může stát, že mě můžou někde okrást, zabít atd. Ale o tom to právě je! Nebát se a jít! Svěřit se do rukou Božích. Nikde jinde jsem nezažil takovou vydanost do Boží vůle jako právě na cestě. A jsem moc vděčný, že můžu psát tyto řádky, že mě Bůh zachoval celého a zdravého. Proto se s vámi v pěti dílech podělím o zážitcích z této cesty, abyste taky získali odvahu a třeba někdy někam sami vyrazili.