Názory a texty vikáře ČCE v Benešově.

Kázání: Ježíš u našich dveří.

30. 1. 2016 9:09
Rubrika: Kázání | Štítky: kázání , LUKÁŠOVO EVANGELIUM

Zj 3,20 a Lk 12,36 - 48

Zkuste si představit, že církev je vlastně taková rodinná firma. Bůh jako náš otec ji vede od počátku světa a my do ní přicházíme, abychom společně pracovali na zlepšení sebe samých a na zlepšení našeho světa.  Máme tu blízké vztahy bratrů a sester, kteří jsou každý trochu jiný. Tvoříme tu společně mnoho dobrého, ale jako v každé rodině se mohou někdy objevit neshody, tak i mezi námi může dojít k názorovým třenicím. Naštěstí nad námi bdí všemohoucí Otec, který nabízí odpuštění všem lidem, kteří si uvědomí, že ho potřebují – a tím nás učí, že máme odpouštět i sobě navzájem.

Bůh nad námi dohlíží a na rozdíl od lidských firem není jeho cílem mít co největší finanční zisk, Bůh nehledá domy, peníze, majetek, to jsou všechno lidské prostředky k tomu, abychom se měli kde scházet a abychom si tu mohli zatopit. Bůh hledá lidské srdce, a když mu odpoví na jeho volání, to je pro něj největší zisk. Bůh si nedělá tabulky, rozpočet ani nepotřebuje účetnictví. Nejde mu o náš výkon. Dnešní doba je zcela zaměřená na výkon a taková nedělní bohoslužba se jeví jako ztráta času. Hodina sezení a zpívání a jaký je z toho finanční užitek? Žádný, řekněme si to zcela upřímně. Tady se žádné peníze nevydělávají. A přece se tu děje něco důležitého, co se nedá vykázat jako vykonaná práce. Děje se tu něco vnitřního, na první pohled nerozpoznatelného, čeho si člověk hned na poporvé nevšimne. Setkáváme se zde s Bohem a jeho Slovem. Toto setkání je speciální v tom, že je to setkání ve společenství. Kdykoliv a kdekoliv můžeme oslvit Boha a on nám bude naslouchat. Každý máme možnost k němu přistoupit. Ale tady v našem shromáždění to děláme společeně. Na chvíli zahodíme rozdíly, co jsou mezi námi a stojíme tu před Bohem jako jedno tělo.

My křesťané, kteří se účastníme života v církvi. Dá se říct, že jsme takovými zaměstnanci, udělali jsme pohovor s Bohem, uvěřili jsme mu, že nám dá dobrou a smysluplnou práci, při které se můžeme realizovat. Že pro nás má dobrou nabídku, kterou nelze odmítnout.

Tou nabídkou je milost a spása. My jsme ji přijali a on přijal nás do své společnosti, ve které máme podíl na jejím fungování. Každý má možnost být přijat do tohoto společenství, každému je to nabídnuto, ale ne každý má zájem. Kdo se chce zde pak účastnit, tak spolupracuje s ostatními na společném údělu.

Nikdo z nás nemá rád, když mu někdo stojí za krkem, kontroluje ho a dává mu najevo, že je pod neustálým dohledem. Kdo z nás rád skládá zkoušky, píše výkazy o vykonané práci nebo má radost, když si ho šéf pozve na kobereček. Všechno jsou to stresové situace. Co když jsem udělal něco špatně? Co když jsem pracoval málo? Co když jsem správně nepochopil, co po mně chtěli?


Na druhou stranu z pohledu zaměstnavatele nebo majitele společnosti je třeba vykonávat dozor nad svými zaměstnanci. Přece jenom se může stát, že zaměstnanec nepracuje tak, jak má, a že je potřeba ho na to upozornit.

Jak se chováme my, když nás nikdo nehlídá? Když nemáme povědomí o tom, že by nad námi někdo stál a kontroloval nás? Na jednu stranu to může být dost uvolňující, nemusíme se stresovat, že uděláme chybu, můžeme si dát kafe, hodit nohy na stůl a odpočinout si. Na druhou stranu nás to může zlákat k tomu, že se začneme flákat, že se přestaneme snažit a že nás nic nebude motivovat. Tak, jak je to s tím Ježíšovým požadavkem, že máme být bdělí a připravení na jeho příchod?

Myslím, že nás rozhodně Ježíš nechce překvapit, zrovna když děláme něco špatného, že nás chce nachytat na švestkách, že čeká za rohem a zrovna když se přestaneme soustředit, tak k nám přijde a vynadá nám, jak je možné, že jsme polevili z naší bdělosti. Spíš bych hledal porozumění od jeho příkladu služebníka, který si říká, že jeho pán už dlouho nejde. Pán už dávno odešel, zanechal své poddané na svém místě, určil své správce a dal jim svou důvěru, že na něj budou čekat, až se vrátí, a že se budou spravedlivě a pokorně starat o jeho království.

No jo, ale ten služebník na svého pána zapomněl, dlouho nepřicházel, úplně se po něm slehla zem. A co teď. Někdo musí vládnout, a tak správce převzal pánovo místo a sám sebe považoval za pána.

To je ta chyba, správce zpychnul a začal být ke svým sluhům hrubý, zneužíval svou moc a propadl alkoholu a obžerství. Nečekal, že se pán vrátí. A když se nečekaně pán vrátil, tak vyhnal nepokorného služebníka, který postavil sám sebe na jeho místo. Pán totiž přijde nečekaně, neoznamuje svůj příchod. Dokonce sám sebe přirovnává ke zloději.

To by nás mělo provokovat. Ježíš jako zloděj. Přijde a vloupe se do našeho světa, v okamžiku, kdy to vůbec nečekáme. Ale on nic neukradne. Naopak nám něco přináší. Přináší nám naději, že náš život má smysl a že se nemusíme bát budoucnosti, protože on je tu s námi a pro nás.

Je to podobenství o druhém příchodu Krista. Kolik generací už ho čekalo, kolik už tu bylo znamení doby, kdy všichni očekávali, že už se tak moc rozhojnil hřích a utrpení, že není možné, aby svět dál pokračoval. Lidé se snažili různě vypočítávat, kdy teda už konečně přijde, aby mohli být připraveni. Kolik falešný mesiášů se už přišlo v dějinách, aby na sebe strhli pozornost, a přece to ještě konec nebyl.

Před třemi roky měl být konec světa a pořád tu jsme. Jak se píše ve Skutcích apoštolů "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí“. Ano není na nás, abychom vypočítávali, kdy Pán přijde, ale máme být připraveni a hlavně nebudeme v tom sami, bude nám tu ku pomoci Duch svatý.

To čekání na Boha můžeme vnímat tak, jako když ti služebníci čekali na svého pána v noci. Mnohdy nás obestře nejtemnější noc a nezdá se, že by mohlo někdy vyjít slunce, že by se mohla objevit naděje pro naše těžké chvíle. Zastihne nás ve chvíli, kdy to nečekáme, kdy už to skoro vzdáváme, ale on je najednou tady a chce nám darovat svoji lásku. Myslím, že dost často stavíme na místo Boha nějaké jiné postavy, možná i sami sebe, ale pak se něco stane a najednou cítíme Jeho přítomnost. Vysvobodí nás od nevěrného správce, který nad námi nespravedlivě panoval.

Někdy jsme doslova překvapeni tím, že Bůh o nás projeví zájem, že nás osloví a že tluče na dveře našeho srdce a čeká, až mu otevřeme. A je na nás, jestli jsme schopni na tuto výzvu reagovat. Jestli jsme bdělí a otevřeme mu dveře do našeho srdce. Jestli nezaspíme a všimneme si Pána u našich dveří. Když mu otevřeme, tak on má moc přinést nám pokoj a usmíření. Jen je třeba ho k sobě pustit.

A na závěr se pojďme ještě zamyslet nad Petrovou otázkou: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ Jsou tato slova, která slýcháme v neděli při bohoslužbách, v týdnu při samostatném čtení bible nebo na biblické hodině, jen pro nás? Jen pro nás křesťany, nebo patří celému světu?

Ježíš vyslal své učedníky křtít celé národy, jeho zvěst se neměla zastavit jen v Palestině, ale měla být roznesena všem lidem do všech koutů země. A vidíte, dva tisíce let po Ježíšově působení my tu sedíme a nasloucháme jeho slovům, myšlenkám a rozjímáme o jeho činech. Jeho slovo nelze zastavit, lze ho jen potlačit, odsunout na okraj, ale to slovo má moc proměňovat jednotlivce i celá společenství. Má moc proměnit nás a obdařit nás láskou a pokojem. Bylo nám dáno jako dar a my jsme ho přijali. A abychom nezapomněli jak důležitý je to dar, tak Ježíš Petrovi připomíná: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“

Je možná těžké si to přiznat, ale bylo nám mnoho dáno. Máme možnost chodit společně na bohoslužbu do kostela, cestou se nemusíme bát, že nás někdo zabije, žijeme v bezpečné zemi, máme co jíst, máme co pít. Nemusíme se bát, že nás někdo bude hnát před soud kvůli naší víře. Uvěřili jsme tomu, že je Bůh milostivý a plný lásky, o kterou se s námi chce podělit. Že nad námi vládne a dává nám příležitost, jak žít svoje životy společně s ním. Víra, to je velký dar.

Ale na druhou stranu by nás neměl ukolébat klid a pohodlnost, že nic nemusíme, že jsme byli obdarováni a nic víc se po nás nechce, než ten dar rozbalit a položit ho na poličku jako výstavní porcelán, který se použije jen při zvláštních příležitostech. Víra, to není jen nějaké rodinné stříbro, které je jen na okrasu a abychom ho měli za skleněnou vitrínou hezky v bezpečí. Řekl bych, že víra je jako náš oblíbený hrneček. Snad každý takový máme. Rádi ho používáme, děláme si do něj kafe nebo čaj, máme ho na stole, a i kdyby se třeba kousek odštípl, tak ho máme stále rádi. Víra je k používání jako ten hrneček. Když se zašpiní tak ho umyjeme, když se rozbije, tak ho slepíme, a když někoho máme moc rádi, tak mu dovolíme z něj pít.

Ježíš připomíná, že jak nám bylo mnoho dáno, tak se od nás i mnoho požaduje. Každému z nás dal velký dar, o který se můžeme podělit s ostatními. Tak se nebojme a dejme napít i ostatním z našeho oblíbeného hrnečku. Používejme ho, nenechme na něj sedat prach, protože jen živá víra dál roste.

Můžeme nabídnout druhým, jen co sami už máme, jen si musíme uvědomit, v jakém bohatství sami žijeme. Naše společenství, kde se scházíme, je úžasné bohatství. Kde jinde najdete tak různé společenství lidí? Staří, mladí, bohatí i chudí, muži, ženy… Všichni jsou zváni a nikomu není odepřeno naslouchat Bohu. Všichni jsme ale povoláni se o toto společenství podělit, každý můžeme najít nějaký způsob, jak mluvit o vlastní víře a sboru, kam chodíme. Není se za co stydět. Nemusíme být hned jako apoštol Pavel, který hodlal kázat evangelium až na konec světa, stačí jen, když zůstaneme křesťany poté, co opustíme dveře kostela a nebudeme se bát svědčit o Bohu.

Ale ať už toho dobrého uděláme více nebo méně, hlavně se s nikým nesrovnávejme. Bůh od nás totiž neočekává výkony a výkazy, ale pokorné srdce, které je mu ochotné naslouchat.

Amen

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio