Mojžíš v nás

Ex 17,1- 8

Tento biblický příběh ukazuje, že cesta do zaslíbené země není cestou snadnou a pro všechny. Je to cesta úzká a trnitá, plná nebezpečí a ohrožení. S tím však nikdo z Izraelců nepočítal, pravděpodobně předpokládali, že to bude třídenní výlet a že zaslíbená země bude velmi blízko. Jenže nastal problém, došlo jídlo a voda a co teď má dělat lid, který je uvězněný na poušti, zpět nemůže a dopředu také ne, protože je na pokraji sil a nemůže se ani hnout. Obrátí se tedy na svého vůdce. Pro Mojžíše je to možná ještě těžší chvíle než pro Izraelce. On je přesvědčil, ať odejdou, ať zanechají své plné hrnce v otrocké zemi a oni mu teď vyčítají, že je sem vyvedl, aby zemřeli. Myslím, že to pro Mojžíše byla velká zkouška víry. Nebyl zodpovědný jen sám za sebe, ale i za lid, který mu teď vyhrožuje, že ho ukamenuje. Mojžíš musel projevit silnou víru v Hospodina a spoléhat na něj, že je zaopatří. V posledním okamžiku se modlí a volá k Hospodinu. Důvěřuje Bohu. Nevyšle průzkumníky, aby šli hledat studny a jiné zdroje vody, místo toho se modlí. A Hospodin mu odpoví a slíbí mu dostatek vody pro všechny z jeho lidu. Mojžíš udeří do skály a voda vytryskne, ohrožení je na čas zažehnáno.

Izraelci jsou typičtí „vzdávači“. Takový ten typ lidí, kteří se rychle nadchnou, ale při první obtíži všechno vzdávají, odchází se svým já vám to říkal a nikdy nic nedotáhnou do konce. Kdo z nás to nezažil, když náš oblíbený hokejový tým najednou začne prohrávat. Třeba o tři góly, přepínáme na nějaký jiný pořad, už nás ten hokej tolik nebaví a jdeme raději sledovat něco jiného. Takhle se chovají ti Izraelci, jakmile začali prohrávat, tak to vzdali a chtěli přepnout. Jenže tam nešlo jen o nějaké sportovní utkání, tam šlo o život. Věřím tomu, že každý z nás v sobě takového malého Izraelce v sobě také nese. Takového malého Petra, který slibuje a doufá a v klíčové situaci zradí, aby si zachránil život. Kdo ví, co by udělali Izraelci, kdyby tam přišel baalův prorok, který by sliboval hojnost vody, jen kdyby s ním odešli.

Ale naštěstí lid Izraele není sám. Jejich vůdce je člověk, který uvěřil slovu Hospodinu. Izraelci jsou židi jen podle krve svých otců, Mojžíš je židem podle slova, kterému uvěřil. Izraelci stále nemají dost silnou víru, aby uvěřili Božímu zaslíbení. Mojžíš ve víře důvěřuje Hospodinu, že je nenechá zahynout na cestě do zaslíbené země. Nikdo neříkal, že to bude lehké, ale tak už to bývá, když vyrazíme na cestu, tak si neuvědomuje těžkosti, které teprve mohou přijít. Toto vyjití do neznáma nás staví před nové neznámé problémy, se kterými se musíme vyrovnat. A kdyby si každý stěžoval, že ho bolí nohy, že má puchýře, že nemá dost vody, tak by se lid nikdy nikam nedostal. Tento lid potřebuje vůdce, který ví „kam“ jde a důvěřuje Hospodinu, že ho tam dovede.

Věřím tomu, že všichni máme v sobě i takového malého Mojžíše. Takového malého blázna víry, který si uvědomuje těžkost situace a neřeší ji nejjednodušším logickým způsobem. Který se v úzkosti ohrožení ukamenováním začne modlit. Jeho modlitba nebyla útěkem před rozhněvaným davem, jehož přízeň je asi tak stabilní, jak moc mají naplněná břicha. Mojžíš v nás se modlí, když už si nevíme rady. Každý z nás takového Mojžíše v sobě nese. V těžkých okamžicích našeho života máme na výběr: buď začít bědovat a nadávat na současný stav- takové ty české hospodské revoluce, anebo sestoupit do sebe a začít se modlit a prosit Pána o moudrost, abychom věděli, kam se máme vydat, co máme udělat. Prosit ho, aby nám ukázal cestu, jak se z toho svrabu dostat. To udělal Mojžíš a stejnou možnost máme i my.

Marc Chagall- Strikig the Rock