Cesta, 7.díl: Bez oblečení

S fungujícím kolem se mi vrátila dobrá nálada. Měl jsem radost, že nemusím měnit plány. Před tím jsem ujel dost kilometrů, tak jsem si mohl dovolit jeden den vynechat. Užíval jsem si měnící se krásnou přírodu. Chvíli jsem byl ve Švýcarsku, chvíli zase v Německu. Podél pobřeží Bodamského jezera jsou totiž tzv. exklávy - oblasti Švýcarského území, které nejsou pevninou spojeny se Švýcarskem. A tak se jednou stalo, že když jsem chtěl nakoupit, tak místo eur po mně chtěli švýcarské franky, které jsem ovšem neměl, tak jsem radši platil kartou.

Další den jsem dojel do Basileje. Krásného švýcarského města, které leží na hranicích s Francií a Německem. Já směřoval do Francie. Přejel jsem tedy Most tří zemí (Dreiländerbrücke) a rázem jsem se ocitl ve Francii.

Jak bezproblémové je dnes cestování. Za celou cestu mě nikdo nezastavil a nekontroloval. Žádný člověk, kterého jsem potkal, ke mně nebyl nedůvěřivý, ba naopak všichni mi pomáhali. V Evropě vrcholila uprchlická krize, do Německa směřovaly statisíce uprchlíků a tam já, Karel z Česka, na starém kole, se slamákem na hlavě někoho každé ráno prosím o trochu vody. Pokaždé mi někdo tu vodu dal, jeden pán mi dal i pivo! Stařenka v Německu si vzala moje lahve, čekal jsem na ni, ale deset minut se nevracela. Začal jsem se s nimi loučit, když tu najednou přišla. Dala mi vodu a přibalila svačinu. Jen tak, sama od sebe. Opravu jsem byl zaražen tím, jak hezky se mnou všichni lidé jednali. A to jsem nikdy nespal v žádném kempu, vždy někde podél cesty. U lavičky, pod mostem apod. Nikdo mě nikdy nevyhnal. Když jsem se jednou ve Francii na chvíli zastavil a koukal do mapy, tak hned vedle mě zastavil jeden postarší pán a hned se mě ptal, jestli něco nepotřebuji. S díky jsem odmítl, jen jsem kontroloval, jestli jedu správně.

Tak jsem tedy pokračoval dál směrem do Taizé, zbývalo mi už jen nějakých 400 km na francouzském území. Prvních asi 150 km vedlo podél kanálu Rhona - Rýn. Vodní příkop, rovný jako přímka, několik metrů dlouhý a několik metrů široký, tak aby se po něm mohly plavit lodě. V některých úsecích byly také každých několik kilometrů vodní zdymadla, která mě velmi zaujala, protože něco podobného v české republice téměř nenajdete.

Fotil jsem si takhle jedno zdymadlo, když jsem si najednou všiml, že pytel se vším mým oblečením, který jsem měl přivázaný vzadu na nosiči, zmizel! Zůstalo mi už jenom to oblečení, které jsem měl na sobě, a jedny náhradní ponožky v batohu. Toť vše. Okamžitě jsem nasedl na kolo a vyrazil zpět ten pytel hledat. Ujel jsem asi 10 km, ale nikde jsem ho nenašel. Byl jsem na sebe opravdu naštvaný. Nejdřív vedro, pak prasklý kolo, teď všechno oblečení pryč. Zase jsem se to snažil brát jako součást putování. A hlavně to byla moje chyba. Nikdo jiný za to nemohl.

Ten večer jsem usínal v tenkém spacáku a bez mikiny. Přemýšlel jsem, kde další den ve městě seženu oblečení - second hand, charita, nebo ho si prostě koupím nové? Ráno jsem se probudil a datum ukazovalo 19. srpna. Den mých narozenin. Den, kdy máte být se svými blízkými, oslavovat a radovat se. Já už byl několikáté narozeniny po sobě někde v cizině. Jelikož se mi nepodařilo během dne žádný second hand najít, řekl jsem si, že když mám ty narozeniny, koupím si nějaké oblečení nové. Šel jsem do Decathlonu v městě Besancon. Tam se mi povedlo za 40 euro koupit bundu, kalhoty, tričko, mikinu a ponožky. Měl jsem opravdu radost, že mám pěknou mikinu, která mě příjemně hřála.

Šťastný a s novým oblečením jsem dál ukrajoval z cesty a během pár dní jsem se už měl konečně dostat do Taizé.