Bůh jde a obdivuje své stvoření.

Gn 3,8 Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku.

Milí bratři a sestry,

Vím, že to za okny moc nevypadá, ale zkusme ještě zavzpomínat na chvíle, kdy bylo krásné počasí, bylo nám příjemně, a kdy jsme mohli odpočívat někdo na své zahrádce pod stromem, někdo zase u moře na pláži.

Nyní se ze svých vzpomínek přesuneme někam jinam, kde jsme nikdo nikdy fyzicky nebyli, ale přesto tam jakožto celé lidstvo máme své kořeny. Nemyslím tím údolí Tanganika v Africe, odkud podle archeologů pochází první lidé. Myslím tím duchovní Afriku- Rajskou zahradu.

Nacházíme se tedy v Rajské zahradě. Chvilku poté, co Adam s Evou pojedli ze Stromu poznání dobrého a zlého. Schovávají se někde ve křoví před Hospodinem. Ten se prochází po zahradě Stvoření a kochá se svým dílem. Sedmý den je dnem odpočinku, měl by někde relaxovat, dát si pauzu, prostě si odpočinout. Hospodinu skončila práce na utváření našeho světa a nyní obdivuje krásu svého stvoření.

Bůh je vždy v pohybu, nikdy nedlí jen tak sám v sobě, vždy vychází někam ven mimo sebe, aby se člověku přiblížil. Nedal nohy na stůl a neřekl si: Hotovo, už nemusím nic dělat. On vyrazil na procházku, aby zůstal v kontaktu se Stvořeným světem a s Adamem. Kochá se a užívá si výsledku své práce. Jen si to představte - Bůh procházející se po zahradě Stvoření, šumí stromy, bublají řeky, tu a tam proběhne nějaké zvíře, svítí slunce a vítr, který se ještě před šesti biblickými dny hrozivě proháněl nad nezměrnou hlubinou při začátku stvoření, nyní jemně pohybuje listím a trávou.

Možná ještě jedna další odvážná představa - Bůh jako zahradník, ruce od hlíny, kterou stvořil člověka, a s úsměvem na tváři, jak se mu to všechno povedlo. Tu je záhon s nejrůznějšími květinami, tu sad se stromy, které nespatřilo žádné lidské oko v záhadných končinách Amazonie. Tu pobíhá stádo ovcí, hle tu se pase lev s beránkem. Šest dní práce má Hospodin za sebou a nyní v den sedmý si užívá toho, co bylo jeho Slovem přivedeno do skutečnosti. Ale obraťme zraky od pozemských zahrad a pohleďme na nebe. Vždyť všechny ty galaxie, hvězdokupy a souhvězdí jsou vlastně květiny Rajské zahrady. Kolik krásného můžeme spatřit současnými teleskopy. Celé galaxie tančí, slučují se a rozpojují nebo se prolínají a tvoří nové a nové vzory nekonečných rozměrů. Výbuchy hvězd tvoří materiál pro nové planety a světy jako je ten náš.

Může se nám to zdát na první pohled jako zmatek, ale je to otázka perspektivy. Kdo sleduje jakýkoliv tanec napoprvé, tak může hned nabýt dojmu, že jsou to jen zmatené pohyby. Jenže po delší době objeví pravidla a hle - tu je ze zmatku - řád. Příroda je naplněna tímto Božím řádem, příroda se pohybuje a tančí.  Na naší planetě zemi miliony let nenápadně tančí skály a řeky si razí cestu do moří. Stromy se vypínají k nebi a v nekonečném koloběhu se rodí a umírají generace rozličných živočichů.

Tak krásné je Stvoření, ale i tak hrůzné. Tornáda, záplavy, požáry - to vše k tomu tanci patří. A když se nepatrný človíček domnívá, že může poroučet větru, dešti, tak se rychle dozví, že bez Hospodina není nikým, že je jen správcem zahrady a nikoli Stvořitelem.

Pryč od katastrof a zpátky k Božím stopám tady na zemi mezi námi. Je možné vůbec Hospodina nějak vystopovat? Nabýt jistoty, že jsme opravdu jeho dílem a ne jen dílem náhody?

Lidé, říkají, že v Boha nemohou věřit, protože ho nikdy neviděli a nikdy si na něj vlastní rukou nesáhli. No jo, ale není spíš chyba v nich než v Bohu? Tito lidé často bývají uzavření před tajemstvím, vše jim je naprosto jasné a vysvětlitelné, vnímají svět jako stroj do sebe zapadlých koleček, ale přicházejí tím o poezii stvoření. Vždyť co vyjádří jedna báseň, tisíc stránek prózy nedokáže popsat. Ale básní musíme být nějak zasaženi, přistupovat k ní jako k něčemu, co nás uchopí za srdce. Musíme se jí otevřít a pak nám vydá své poklady. Tak jako báseň odkazuje na svého autora, tak Stvoření odkazuje na Stvořitele.

Domnívám se, že Boha lze spatřit, nebo alespoň jeho otisky ve stvoření, stačí jen změnit úhel pohledu. Myslím, že lze spatřit Boží ruku na mnoha nenápadných místech. Bůh se nám nemusí ukazovat takovým způsobem, jak to dělají lidé - na billboardech, v televizních reklamách nebo na internetu. Bůh nepotřebuje křiklavé kontrastní barvy, červené titulky nebo nahotu, aby nás zaujal. Bůh nás zve k tomu, abychom ho objevovali v těch nejobyčejnějších věcech a tam nalézali Tajemství Stvoření a Stvořitele. Boží otisky můžeme objevovat v rašícím obilí, v šumění bříz, v pomalu plujících mracích na nebi, v tanci plamenů táborového ohně. Tam a ještě na tolika místech je Boží otisk.

Zatím jsem se s Bohem nesetkal takzvaně v Jeho Slávě, kdy by hučely větry a burácely hromy a blesky, jako když byl Mojžíš na Sinaji. Nemám žádný takzvaný mystický zážitek, kdy bych si byl Boží přítomností naprosto jistý. Nemůžu se ničím takovým pochlubit. Někteří lidé si ale víru bez takového absolutního zážitku nedokáží představit a ti, kteří nevyšplhali do nejvyšších sfér poznání, jsou v jejich očích diskvalifikování jako ti bez správné víry.

Nevím, jakou máte zkušenost s Boží přítomností vy, ale na mě padá bázeň a pokora, jenom když se procházím naboso ranní rosou, když vložím ruku do pytle s obilím a jednotlivá zrnka mi propadávají mezi prsty jako pramínky vody. Myslím, že se Bůh takto naplno jako Mojžíšovi nebo jako učedníkům při proměnění na hoře ukazuje jen málokdy ve výjimečných případech. Ne každému se otevřou nebesa a uvidí Hospodina ve své hrozivé slávě. Ale nemusíme věšet hlavu, protože lze hledat a nalézat Hospodina i trochu jinak.

Zkuste někdy sami vzít do ruky hroudu suché hlíny a jemně ji rozdrtit v dlani a pak se dívat, jak pomalu kousky prachu odnáší vítr. Nemáme daleko k této hroudě. Vždyť Adam - Člověk - je ze stejného hebrejské slovního kořene jako červená hlína. Jednoho dne taky takhle vyschneme a Duch svatý si nás odnese kamsi dál do jiné země, kam nám Pán zaslíbil přístup, ale ještě tam zcela nejsme.

Ale stvoření není jen pro hmat. Kolik je tu nádherných vůní a chutí. Sice nám může něco smrdět a nechutnat, ale to spíš víc vypovídá o nás než o té vůni. Zabořte nos do světa a ochutnávejte, co se namane. Někdo miluje čaj, který smrdí jako zatuchlý sklep, další si libuje v uzrálých syrečkách, další pije jen ta nejvybranější vína. Tady všude lze spatřit Stvořitelovu stopu. Víra nám dává oči, kterými spatřujeme Boží nádherné dílo, uši, kterými ho slyšíme volat, nohy a ruce, kterými můžeme stvoření objevovat. Nos a ústa pro ty rozličné vůně, které ho oslavují.

Stvořitele zcela ještě nevidíme, na setkání v plnosti se můžeme těšit až v Božím království. Ale máme možnost hledat jeho stopy. Někdy to připomíná hru na schovávanou. Hospodin kráčí zahradou Stvoření a my ho toužíme najít, spatřit, sáhnout si na něj. Chytit ho a už ho nepustit. Mít jistotu, že tady doopravdy je. Ale my ho ne a ne dohonit, protože je vždy alespoň o jeden krok napřed.

Ale to neznamená, že na nás kašle. On touží být nalezen, proto nás k sobě volá, oslovuje nás naším jménem. A my za tím hlasem s důvěrou kráčíme. Ta hra má smysl. Není to jen zmatené pobíhání po temném lese. Je to chůze - hra v Zahradě Stvoření. Na konci této hry se setkáme se Stvořitelem a padneme si vzájemně do náručí jako Marnotratný Syn a jeho Otec.

https://www.youtube.com/watch?v=cWpL4xYDj6o Traband - Tak to mám rád