Křesťanství a skaut 3.

Ahoj Mňéjéšo,

díky za předešlý dopis, všechny termíny jsem si vygooglil a určitě se jimi budu inspirovat, až budu připravovat nějakou hru pro mládež. Co se týče křesťanské katecheze, tak jsem na začátku, zatím spíš přemýšlím, jak ji dělat. Vím, že to určitě není jednoduché- ono předávej si obsahy nějaké nauky, tak aby to nebylo jen memorování dat a postav bible. Ale aby to ty děti a mládež také oslovilo takovým způsobem, že až vyrostou tak budou s radostí vzpomínat na nábožko a že to nebyla jen nuda. Při katechezi se předávají nauka křesťanství (čemu věřit), znalost bible (kde, co je, kdo je kdo), hodně to připomíná hodiny ve škole. Zase záleží, jak to který farář dělá a kolik věnuje času na přípravu. Hlavně taky záleží na rodině, kde ono dítě žije a jak moc se doma setkává s žitým křesťanstvím. Dalším cílem by mělo být položení základů pro křesťanský život, základy etiky, vztah k sobě, ke světu, ke společenství a k Bohu. Já si myslím, že by katecheze měla být poutavým znázorněním křesťanského myšlení a křesťanského života. Zastávám názor, že by nábožko na faře nemělo být jen další vyučovací hodina ve škole, ale že by si tam mohlo jít odpočinout, něco si zahrát, trochu si popovídat o bibli a hlavně zažít tam příjemné prostředí. Je hodně důležité, s jakou emocí si tu výuku bude spojovat, protože to si pak dál ponese i dál do života. Jestli se už od mala nudilo a nemělo se jak vyžít, tak až vyroste tak se jen otočí zády a pak už to je jen na Pánu Bohu, jestli ho přivede zpět.

Dost na toto téma. Zpátky k duchovnu a skautingu J Nedávno jsem se bavil s kamarádkou skautkou a ta říkala, že náboženství se jí moc nelíbí, ale že spíš hledá životní filosofii. Tou životní filosofií je skauting. Vím, že skauting není náboženství a líbí se mi termín životní filosofie. Pro mě ale křesťanství nemůže být jen životní filosofií. Právě v křesťanství jde o spásu člověka, a když člověk uvěří té zachraňující síle, tak by se v něm měla objevit touha po lepším životě. Věřím tomu, že ve skautu také probouzíte touhu po lepším životě, jdete na to nějak odspodu, postupnou výchovou. Nechci říct, že křesťan nepotřebuje výchovu a jen víru, to určitě ne, to pak dopadá dost strašně. Jak moc tě skauting a woodcraft duchovně naplňují? Může vůbec skauting sám o sobě dát rozvíjet duchovní život, spíš by mě zajímalo jak? Bavíte se třeba na schůzkách o různých náboženstvích, nebo to nějak neřešíte? Ještě bych psal víc, ale už mi nezbývá místo, snad příště.

Přeji slunce v duši.

Karel

Čau Kájo,

pojem víra je skautingem prostoupený. Teoreticky. Jak jsem psal, v prvé řadě služíme „nejvyšší pravdě a lásce“, v zahraničí (např. v Anglii – kolébce skautingu) je tento neurčitý termín přímo nahrazen formulací „služba Bohu“. Je to to, čemu se mladý skaut slibem zavazuje sloužit. Proto by se měl motiv víry ulčitě objevit v programu. Ona „pravda a láska“ se u nás vpravdě ujala. Možná velkou inspirací českého skautingu indiánštinou, možná kvůli komunizmu u nás se rozhodně onen pojem automaticky nenahrazuje bohem. V naší vlasti je na každém, v co věří nebo co si za tam dosadí. Proto by samotnému slibu a vlastně nejen jemu měl předcházet i čistě duchovní program. U nekřesťanského oddílu bude takový program spíše v podobě průvodce při vlastním hledání, asi si nikdo nedovolí předkládat vlastní víru za jedinou alternativu. Co jiný člověk to jiný přístup, ale už fakt, že jsi narazil na skautské metodiky vydané našimi špičkami (narážím na onu knížečku „Tichou poštou“) svědčí o tom, že toto téma není opomíjeno.

Druhá otázka mě zaujala víc. Může samotný skauting duchovně naplňovat? Nu, první věc, co mě napadá je fakt, že prvním pilířem je ona služba nejvyšší pravdě a lásce, takže by se správný skaut přemýšlení o duchovnu vyhnout neměl. Nicméně při běžném chodu skautského oddílu se setkáváme spíš se službou lidem, tedy s prací s dětmi (a službou sobě při rozvoji vlastních, např. organizačních schopností). Může tedy představa života věnovaného druhým být dostatečně naplňující? No, myslím, že to někomu stačit může. Je to čistě můj názor, to nepopírám. Jak často člověk přemýšlí o své víře? Jak často své názory přehodnocuje? Možná, že po nástupu do práce a příchodu „opravdových dospěláckých starostí“ člověk tohle prostě odsune a nemyslí na to, pokud nepřijde nějaký výrazný stimul. V takovém světe se výchova dětí může jevit jako maják, jasná životní cesta. Samozřejmě je to složitější. Namátkou vyberu čtyři světla – (světlo krásy, lásky, pravdy, síly), které přidávávají tomuto všemu ještě etický kodex. Nebo Setonovu ústřední větu:„Protože jsem poznal trýzeň žízně, vykopal jsem studnu, aby z ní i jiní mohli pít.“ Ale mezi kodexem a vírou je onen rozdíl, po kterém se ptáš. A jak to mám já? Jsem si onoho ústředního pilíře a součásti slibu „sloužit nejvyšší pravdě a lásce“ vědom. A tak hledám a hledám, čemu že to sloužím :-)

Zdravím

Mnějéša