I Bůh má své peklo

(náhodou jsem narazil na dva roky starou úvahu do časopisu Nota nebe, rád se o ní podělím)

I Bůh má své peklo, tím je jeho láska k lidem...

... Kde je ten, který stvořil svět má všechnu moc, kterou si ani nedokážeme v nejdivočejších snech představit, když ná zároveň nechá válet se ve sračkách. Kde jsi byl, když nám bylo nejhůř? Proč jsi od nás otočil svou tvář? Co jsme ti mohli provést tak do nebevolajícího, že ses nám ve některých momentech našeho života přestal vydávat? Kde jsi byl, když...

Není to ale mnohody o našem pohledu na to, co zrovna prožíváme? Opravdu tu s námi nejsi? Nebo Ti dáváme jinou roli, než kterou ty sis na sebe vzal. Neděláme z tebe magického doktora? Zázračného dědečka? Masochistu, který si užívá, když někdo jiný trpí?

I Ty máš své peklo, kterým je Tvá láska k lidem. Pro svou lásku s námi prožíváš naše peklo a jsi v něm naprsoto reálně, hmatelně, můžeme cítit, jak jsi kolem nás.  Jsi zde s námi neustále s nataženou rukou k pomoci.

Naším úkolem se jích chytnout a pořádně se držet na týhle šílený jízdě životem. Nikdo jinej to za nás neudělá. Díky, že trpělivě čekáš.

Máš na to celou věčnost.

A co my?