Cesta, 8. díl: Rozloučení s Adalbertem

Vesnička Taizé byla už na dosah ruky. Každý den jsem se stále přibližoval. Taizé už bylo jen necelých 250 km a já jsem měl stále čtyři dny do neděle, kdy jsem plánoval svůj příjezd. Tu noc jsem opět přespával pod mostem poblíž kanálu Rhona-Rýn. Vůbec jsem se ale nevyspal. Na silnici stále jezdila auta, zdály se mi zlé sny a ráno, když jsem se probudil, tak mě čekala teprve katastrofa. Zjistil jsem, že mám prázdnou duši v předním kole!

Nebyl to ani týden, kdy jsem složitě řešil výměnu zadní duše v Německu. A nyní mě opět potkal tento nezdar. Pumpičku, lepení ani náhradní duši jsem neměl (moje blbost) a před sebou vidinu toho, že budu domlouvat opravu kola v zemi, kde nerozumím ani slovo. A zrovna bylo tak krásně, svítilo sluníčko, nenáročná cesta, prostě ideál. Tato snadnost putování najednou zmizela. Zkoušel jsem se domluvit s místními, jestli by mi nepomohli s výměnou duše. Francouzsky umím opravdu málo a obrázkový slovník mi moc nepomohl.

Nejbližší město se servisem bylo asi 30 km. Až tam se mi Adalberta nechtělo táhnout. Z ulehčujícího dopravního prostředku se najednou stala přítěž. Přední kolo bylo prázdné a já nemohl dál. Vyprázdnila se i má duše a naplnil ji vztek. Řekl jsem slova Bohu, za která se stydím. Řekl jsem: „Nenávidím tě, Bože!“ Myslím, že to můj vztah s Bohem proměnilo, posunulo někam víc do hloubky. Pomyslel jsem si, že jsem na cestě utrpení, a ne radosti.

Vedro, špatný spánek, prasklá zadní duše, bez oblečení, zase prasklá duše… Skoro by se dalo říct, že to je jobovská cesta. Cítil jsem, že mi žádná radost dlouho nevydrží. Že všechno potěšení je vyváženo nějakým utrpením. V tu chvíli jsem si ale uvědomil, že to vlastně není jeho chyba, že je to spíš moje hloupost! Ale ta slova jsem už řekl a nešlo je vzít zpět. V srdci jsem ale pocítil lítost a pochopení. Často, když se zlobíme na Boha, tak si za tu svou špatnou situaci můžeme sami.

Tady ve Francii prostě nebylo koho jiného obvinit než mě samého. Uvědomil jsem si na svých slovech, že nám je Bůh mnohdy mnohem blíž než my sami. Prostě bylo jednodušší vynadat jemu než sobě samému. Byl mi blíž než já sám. Rozhodl jsem se, že se s Adalbertem rozloučím. Odmontoval jsem si zvonek (jeho duši) a opřel jsem ho o lavičku. Adalbert ale nebyl opřený o lavičku, stálo tam jen nějaké staré, šedé, německé kolo s prasklou přední duší.

Adalbert jako zvonek pokračoval dál se mnou v kapse. Nemohl jsem stihnout ujít 250 km za čtyři dny. Byl jsem na tom psychicky dost blbě, a tak jsem se rozhodl jít stopovat. Chtěl jsem se přiblížit do Chalon sur Saone, které bylo 50 km od Taizé. Povedlo se mi tam skoro až zázračně dostopovat jen na dvě auta. Prošel jsem si město a dál pak pokračoval pěšky. Zajímavé bylo, že hned další den jsem chválil Pána za to, jak je cesta krásná. Prostě bylo třeba, abych já změnil smýšlení. Uvědomil jsem si, jak je mé srdce přelétavé a nestálé.

Ono někdy stačí jen vytrvat a přestát vlastní slabost a Boží láska se opět objeví za mraky našich myšlenek. V hlavě mi tenkrát běželo: Věřím ve slunce, i když zrovna nesvítí. Věřím v Boha, i když s ním zrovna nemluvím. Věřím v lásku, i když ji zrovna necítím.