Názory a texty vikáře ČCE v Benešově.

Kázání: Sk 12 Věznění za pravdu

23. 10. 2016 17:11
Rubrika: Kázání

Sk 12,1-17

Milé sestry, milí bratři,

v minulých dvou kázáních jsme od bratra faráře slýchali zvěst o naději a pravdě. Tomáš kázal o tom, jak velké oči může mít strach, když se Izraelci vydali na riskantní cestu do zaslíbené země. Jak se báli vstoupit, protože se vylekali obrů a zapomněli přitom na Boží zaslíbení. Minulou neděli jsme zase slyšeli o praotci Jákobovi, který lstí získal požehnání od svého otce, ale měl touhu i získat pravé- pravdivé požehnání od Hospodina. To získal, ale po těžkém zápasu. Ač získal veliké bohatství, uznání od lidí, stále mu chybělo uznání od Hospodina, který by mu požehnal. I to si nakonec musel vybojovat, ale musel se změnit – už se nejmenoval Jákob neboli Podrazák, ale Izrael – Bůh bojuje.

Vězení za pravdivý život

V dnešním kázání se zaměříme na novozákonní příběh ze skutků apoštolů, který jsme slyšeli ve druhém čtení. Podíváme se na to, jak první křesťané žili svou víru v pravdě a jaké to mělo důsledky. Přesouváme se tedy od Jákoba a Izraelců na poušti do doby rané církve. Církve, která se teprve začala vytvářet kolem prvních učedníků. Ježíšova zvěst a vzkříšení zasáhly jeho učedníky natolik, že se rozhodli zasvětit svůj život kázání a službě. Uvědomili si, že Ježíš byl Mesiáš – Boží vyvolený, který přišel lidi zachránit. V Ježíši dokonce poznali Hospodina.

Ježíšova zvěst se šířila Judskem mezi židy a za hranicemi této římské provincie dále mezi pohany. Mnoho lidí uvěřilo a přijalo Ježíše za svého zachránce, ale ještě větší počet neuvěřil. Mnohem více lidí nepřijalo radostnou zprávu – evangelium o vzkříšení. Lidé, kteří se hlásili ke Kristu, začali být pronásledováni pro svou víru. Štěpán byl ukamenován k smrti a vůdci jednotlivých sborů byli zatýkáni a drženi ve vězení. Není to ještě tak dávno, kdy lidé pro své náboženské nebo politické přesvědčení byli vězněni lidé i v naší zemi. Stávalo se, že člověk pro svou víru přišel o práci, děti nemohly studovat. Křesťané žili stejně jako za Heroda pod tlakem.

Herodes Agrippa se chtěl zalíbit židům, kteří chtěli potlačit první církev, a tak dal zatknout Petra. Agrippova politika šla na ruku náboženským představitelům tehdejšího Izraele. Dokonce i protestoval proti vztyčení Caligulovy sochy v Jeruzalémském chrámu. Tato socha měla připomínat císařův božský původ. A to bylo zcela proti všemu, co židé vyznávali. Agrippa také přestěhoval vládu z Caesareje do Jeruzaléma, který se tím stal velmi významným městem. Agrippa se držel pravověrného židovství a nestrpěl jakoukoliv odchylku od většinové víry. Kvůli tomu také nechal popravit apoštola Jakuba. První křesťané se takto ocitli pro hlásání evangelia pravdy ve velkém nebezpečí.

Petr byl také takovým politicko-náboženským vězněm. Rozhodl se pro život v pravdě, kterou poznal v Kristu. A byl za to ochoten trpět. Herodes ho nechal uvěznit jako hlavu odbojné skupiny, která nesouhlasila s hlavním proudem. Myslel si, že když ho popraví stejně jako Jakuba, tak tím připraví církev o vůdce a ta se pak samovolně rozpadne. Petr provokoval, hlásal evangelium Ježíše Krista, a proto byl zavřen. Jako čtyřicet let komunismu nezničilo církev, tak ani na počátku Herodovo snažení neuhasilo Boží slovo.

Petr byl zatčen právě v období Velikonoc, kdy se slavil židovský svátek Pesach, který připomínal vyjití z Egypta. Možná, aby nepobuřoval lidi, kteří přišli do Jeruzaléma obětovat v Chrámu. Možná, aby nemohl vyprávět o jiném poltickém procesu, který se tu docela nedávno odehrál a který dopadl úplně jinak, než si všichni představovali. Před rokem zde byl v Jeruzalémě ukřižován jeden vzpurný rabín, který léčil a kázal o odpuštění. Představitelé politické i náboženské moci si představovali, že se ho tou popravou nadobro zbavili. Ale ono se tak nestalo. Petr a další svědkové to mohli potvrdit pravý opak – Ježíš byl vzkříšen. Toto skandální prohlášení bylo kamenem úrazu. Toto skandální prohlášení dávalo naději, sílu a víru všem lidem, kteří v něj uvěřili. Takovou víru, za kterou byli ochotní sedět ve vězení nebo různě trpět až k smrti.

O těchto Velikonocích je Petr jako Izrael zajat a Hospodin Bůh ho vysvobodil. Pro Izraelce v Egyptě poslal Mojžíše, k Petrovi poslal anděla. Stejně zázračně jako Izraelci prošli vodou, tak i Petr prochází mezi spícími strážemi. Jako se rozestupuje moře pro Izraelce, tak se Petrovi otevírají kované dveře. Nic mu nebrání v odchodu. Má pocit, že sní, že je ve vytržení. A hle! Ono se to doopravdy děje. Hospodinův anděl vyvádí Petra z vězení jako náměsíčné dítě. Někdy se nám může také stát, že se ocitneme v těžké situaci a nevíme, co máme dělat. A najednou pocítíme, že nás někdo někam vede. Že nás doprovází, vyvádí. Třeba i zcela nenápadně, ale přesto cítíme Boží ruku, která nás osvobozuje z tísnivých myšlenek.

Petr byl vězněn pro pravdu, kterou pro něj představovali život, smrt a vzkříšení jeho učitele a přítele Ježíše Krista. Ten ho povolal od rybářské sítě, aby ho následoval na své cestě. Petr nejhorlivější učedník měl vždy připravenou rychlou odpověď. Někdy správnou, když vyznal, že Ježíš je Syn Boží. Jindy zase špatnou, když odmítl, že Mesiáš má trpět. Petr byl označen jako první mezi apoštoly, a přesto nebo právě kvůli tomu tolik pochyboval. V bouři na moři se nebál vyjít za svým Pánem, ale přesto ho přemohly pochyby a začal se topit. Petr byl ten učedník, který vytáhl meč, když přišli Ježíše zatknout. Ale byl to ten stejný Petr, který svého Pána třikrát zapřel. Tento Petr nebyl žádným fanatickým Ježíšovým následovníkem, a když k tomu měl sklony, tak ho Ježíš sám káral. Petr důvěřoval Kristu a věřil pravdě, kterou Ježíš kázal a za kterou i zemřel.

Zázračný útěk

Petr v tom vězení nebyl sám. Mimo čtyřech strážných, kteří ho hlídali a anděla, který ho vyvedl tam s ním jeho bratři v modlitbě. V pátém verši Lukáš píše, že se za něj církev usilovně modlila. Zkusme někdy ve své modlitbě vzpomenout na všechny trpící lidi, kteří jsou nespravedlivě vězněni pro svou víru. Ač je v naší zemi svoboda vyznání, stále tu jsou státy, kde je přiznání ke Kristu stejně nebezpečné, jako to bylo pro věřící v prvním století. Lidé v církvi bděli v modlitbách a usilovně prosili Boha o pomoc. Bděli a modlili se, aby byl Petr propuštěn, zatímco on ve své cele spal.

Petr byl tedy andělem zázračně vyveden ven do ulic Jeruzaléma a okamžitě vyhledal své přátele, se kterými sdílel víru. Lukáš toto setkání líčí poněkud humorně: Když Petr zatloukl na domovní dveře, přišla služka jménem Rodé, aby se zeptala, kdo to je. Tu poznala Petrův hlas, ale samou radostí hned neotevřela a běžela dovnitř oznámit, že Petr stojí přede dveřmi. Je to docela vtipná situace: Petr se dostal z vězení a stojí přede dveřmi od domu svých přátel a tluče. Doufá, že ho pustí dovnitř a najde tam bezpečí. Prošel zamčenými dveřmi věznice, ale dveře k církvi mu zůstali uzavřené. Služka Rodé tak moc nadšená, že uslyšela Petrův hlas, ani nečekala, že by si svýma očima potvrdila Petrovu přítomnost. Ihned utíkala za ostatními a nechala Petra čekat venku přede dveřmi. Stačilo jí, že slyšela hlas, a uvěřila, že to je on. Opět jsou to ženy, které projevují více víry, než ostatní učedníci. Podobně jako když Marie a Marta oznámili ostatním apoštolům, že Ježíš byl vzkříšen.

 

Bláznivost víry

Ostatní vytýkají Rodé, že se zbláznila, že to přece není možné, aby byl Petr venku z vězení. Bůh vyslyšel jejich vlastní modlitby a oni se tomu zdráhali uvěřit. Možná se modlili za něco jiného. Třeba aby jen posílil Petra v následujících zkouškách. Petr se ale najednou objevil přede dveřmi a jim to připadalo jako naprosté šílenství. Už třeba ani nedoufali, že Petr vyvázne živý, ale Bůh s ním měl jiné plány. Zatímco se lidé v domě mezi sebou dohadovali, kdo že to vlastně stojí u dveří, tak Petr nervózně čekal, až mu někdo otevře. Vevnitř si mysleli, že to je duch nebo nějaký anděl, ale určitě ne on.

Možná i nám někdy říkají, že jsme se zbláznili, když hájíme svou víru. Když věříme pravdě evangelia, když se podobně jako Rodé snažíme ostatní povzbudit k víře, že Hospodin osvobozuje nespravedlivě vězněné, že láme i pouta, která drží naši duši ve strachu a bolesti. Pokud nejsme jako Rodé, tak buďme alespoň jako to společenství církev, která se, ač plná pochybností nechala přesvědčit, že je to opravdu Petr, kterého Pán vysvobodil.

Petr je vězeň na útěku a určitě se bál, že po něm pátrají. Stát sám v noci na ulici není pro uprchlého vězně nejlepší úkryt. Nenechal se odbýt a stále tloukl, aby na sebe upoutal pozornost a přesvědčil ostatní, že není duch, ale že je to živý člověk z masa a kostí, který potřebuje rychle ukrýt. Povedlo se, Petrovi přátelé otevřeli dveře a poznali ho. Pustili ho dovnitř a on se ocitl alespoň na chvíli v bezpečí.

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio