Kázání: Dej nám více víry!

L 17,5-10

Apoštolové řekli Pánu: "Dej nám více víry!"
Pán jim řekl: "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře', a ona by vás poslechla."

Milé sestry a milí bratři,

představme si, že sedíme před dvěma tisíci lety na břehu Genezaretského jezera a nasloucháme společně s apoštoly Ježíšovu kázání. Sedíme společně s apoštoly a nasloucháme živému Kristu, stejně jako dnes nasloucháme jeho slovům z evangelia. Odpočíváme ve stínu vysokých moruší a přemýšlíme nad Ježíšovými slovy o odpuštění, milosti, o Království Božím a o Posledním soudu.
A snažíme se pochopit zázraky, které vykonal. Říkáme si pro sebe: „To prostě není možné. Kdo to je ten Ježíš z Nazareta? Z jaké pravomoci takto mluví? Není to snad jen tesařův syn? Je to vůbec všechno pravda, co se o něm povídá? Je to opravdu Syn Boží?“ Pak v nás vzrostou pochyby a třeba si i uvědomíme, že na to nemáme dostatek víry. Nedá se prostě věřit všemu, co o něm říkají.

A tu najednou někdo na Ježíše zakřičí: "Dej nám více víry!" Někdo své pochybnosti už nevydržel a celkem pochopitelně žádá o povzbuzení. Ano, někdy na nás můžou přijít pochyby a my si můžeme říct, že to s tou vírou je prostě podivná záležitost, že je možná lepší a snazší toho všeho nechat, než se snažit žít podle Boží vůle a ve vztahu s Bohem. Odejít ze společenství křesťanů, přestat se zajímat o Bibli a nechat vyhasnout modlitbu. Někdy máme pocit, že naše víra nedostačuje. Naše víra se zdá malá a nepatrná oproti velkým prorokům, kteří konali zázraky, nebo oproti křesťanům minulosti, jejichž víra všechny ohromovala.

Přestože někdy cítíme nedostatek víry, je třeba vytrvat a modlit se jako otec, který přišel Ježíše požádat o uzdravení svého syna se slovy: "Věřím, pomoz mé nedověře!" (Mk 9,24) Ano i v období, kdy se nám zdá, že máme málo víry, je třeba se modlit. Můžeme říct: „Důvěřuji Ti, Bože, ale myslím, že ne dost. Prosím, pomoz mi. Mám problémy s modlitbou, ale věřím, že stále nasloucháš a máš dostatek porozumění pro každého, kdo k Tobě přichází s pokorou.“

Máme naději, že nás Bůh vyslyší. Máme naději, že nám pomůže si uvědomit, že i když se nám zdá, že máme málo víry, tak že jí je stále dost. Dost na to, abychom za ním přišli a chtěli s ním mluvit. Kristus po nás přece nechce horu víry, ale víru velkou právě tak velkou jako je zrnko hořčice. To, že si vůbec uvědomíme, že se nám nedostává víry, je už sám krok víry.

Život víry, stejně jako život sám, je jako jízda na horské dráze. Někdy jsme nahoře a cítíme se blízko k Bohu, srdce nám jásá a modlitba jde snadno. Někdy se zase propadneme do hlubin jako žalmista a spolu s ním voláme: Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! (Ž 130). Ale když se zase dráha vyhoupne nahoru a opět cítíme Boží blízkost, tak se můžeme modlit jako Jonáš:V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšel mě. (Jon 2,3). Jonáš prchal před Hospodinem, nechtěl s ním mít nic společného, a přesto nalezl v nejhlubších hlubinách svého trápení cestu k modlitbě. Jeho víra se zdála malá, a přesto mu byla jasným světlem v temnotách v břiše velryby.

Biblické postavy… to nejsou samí superhrdinové, na které si můžeme zajít do kina nebo pravidelně vídat v televizi. Lidé Bible jsou obyčejní lidé jako my. Mají své silné a své slabé stránky. V některých žalmech máme zachyceny modlitby plné horlivosti a pevného vztahu s Bohem a v jiných žalmista zase cítí, že jeho modlitba pohasíná a že se vzdaluje Bohu. Samotní Ježíšovi učedníci jsou mnohdy pevní ve víře, ale častěji Ježíšovi nerozumí, bojí se ho následovat a potřebují povzbudit.

V našem příběhu se ozvalo: „Dej nám více víry!“ Dá se nějak víra měřit? Je nějaký věroměr, který má snímače a červenou ručičku, která se komíhá zprava doleva na číselníku podle toho, jak má kdo moc, anebo málo víry? Lze vůbec poměřovat víru? Když se učedníci mezi sebou poměřovali o to, kdo má být mezi nimi první, tak jim Ježíš na to řekl, že poslední budou prvními. Že si mají navzájem sloužit a pomáhat si a ne se předhánět, kdo má jak velkou víru. Ono totiž není důležité to, co dáváme ostatním na odiv, ale to, jaký máme vztah v srdci s naším Pánem.

Víra je především dar. Dar od Boha, o který máme pečovat a starat se o něj. Ježíš používá přirovnání víry ke květině – k hořčičnému semeni. Od Boha dostane každý člověk semínko víry do srdce. Bůh jako rozsévač rozsévá víru do našich srdcí a neřeší, jestli semeno padne na skálu, jestli ho sežerou ptáci nebo spálí slunce. Skoro až marnotratně se nám nabízí v naději, že úroda bude stonásobná.

Jednou se stane, že semínko začne pučet. Objeví se první lístky právě klubající se květiny víry. Víra se nám objevila v srdci a je na nás, jestli se o ni budeme starat. Jestli květinu budeme zalévat pravidelnou četbou Bible, jestli ji budeme dodávat živiny modlitbou, jestli jí uděláme dost prostoru, aby mohla růst a nastavit se co nejvíce slunečním paprskům. Musíme taky někdy naši květinu víry prořezat o neplodné větvičky, které odvádí živiny od hlavního stonku. Každý správný pěstitel ví, že když některá z větví uhnívá, tak je třeba ji odetnout. Všichni lidé mají takovou květinu, ale jen málokdo se o ni stará. Někomu roste celý život a odkvete a ani si toho nevšimne. Někomu zase roste ve stínu a nemá dostatek Božího světla. Jiný ji zase nechá úplně zplanět.

Květina víry musí mít také hluboké kořeny, kterými čerpá živiny z víry společenství našich bližních křesťanů. Bez těchto kořenů může zahynout i při malém otřesu. Pěstovat víru, to je úkol na celý život. Není to jednoduché, padnou na nás různé těžké životní rány, květina se ohýbá, větve se lámou, okvětní lístky opadávají. Může se i stát, že naše květina uschne. Ovšem ani to není konec.

Kdo opět pocítí touhu navázat vztah s Bohem, pro něj je tu živá voda, kterou nám přináší Kristus. Voda, která je schopna oživit i suchý pařez, ze kterého potom vyraší nové výhonky. A kdo vytrvá v pěstování květiny, pro něj bude odměnou krásná vůně a nádherný květ, který obohatí zahradu Božího království.