A za koho mě považují?

Milí bratři a sestry,

zkusili jste se někdy někoho zeptat: A za koho mě pokládáš? Kdo si myslíš, že jsem? Zkusili jste někdy zjistit, co si o vás vaši přátelé nebo příbuzní myslí? Nebo jste na to neměli odvahu?

Je to docela těžké takhle se někoho zeptat na to, co si o mě myslí. Třeba bychom se dozvěděli něco nepříjemného, třeba se naše představa o nás naprosto míjí s tím, jak žijeme a co si o nás myslí ostatní. Všichni okolo nás totiž vždy vidí naše skutky, málokdo se ptá na naše záměry. My naopak soudíme ostatní podle jejich skutků, ale sebe podle našich záměrů.

Například mnozí politici se stále zajímají o to, co si o nich lidé myslí a bez průzkumu veřejného mínění se neobejdou. Bez toho, aby jim jejich poradci dali přehled o náladách ve společnosti, nechtějí raději nic vypustit z úst. Myslí jen na své další zvolení a svoje názory mění podle toho, jaká je zrovna nálada ve společnosti. Úcta patří těm, kteří drží svoji lidskost i přes křičící dav.

Ježíš si takovýto průzkum nedělá. Ježíš se ptá svých nejbližších přátel a následovníků, jestli rozumí jeho poselství, jestli zástupy lidí kolem něj chápou, co se jim snaží sdělit. Kolikrát si už stěžoval, že mu ani jeho učedníci nerozumí.

Každý jsme už určitě zažili to, že se někomu snažíme něco marně vysvětlit. Na poprvé to nepochopí, nevadí. Zkusíme to znovu, nevadí. A na potřetí už ho radši necháme být. Takhle to asi často zažíval i Ježíš, když kráčel krajinou, kázal, uzdravoval a vysvětloval lidem, co je jeho poselství. Ježíš ale v tom vysvětlování neustával a snažil se, aby ho lidé chápali. Ale vysvětlete jednoduše někomu cizímu, co to je Království Boží, spása anebo milost. O těchto slovech se nedá jen mluvit, jen je vykládat, je třeba je také žít. A to Ježíš svým životem naplňoval a žil, jak kázal. Jeho poselství o naději a vzájemné lásce ho nakonec dovedlo až do samoty kříže a smrti.

V prvním čtení jsme četli zázrak, který zasáhl pravděpodobně nejvíce lidí. Ježíš uzdravoval jednotlivce, měnil vodu na víno. Ale teď nakrmil na pět tisíc mužů a k tomu jejich ženy a děti. Představte si to množství lidí. Ježíš dal najíst malému městu. Nasytil stadion plný lidí jen pěti chleby a dvěma rybami.

Můžeme tento příběh číst i trochu jinak. Těch pět tisíc mužů, to je totiž stejný počet vojáků, jako byl v celé římské legii. Pro tehdejší panovníky to mohlo vypadat, jako by Ježíš sehnal proviant pro svoji soukromou armádu. Za Ježíšem chodily celé zástupy a toho se Herodes a Pilát obávali.

Zdálo se, že za Ježíšem táhla celá armáda. Což v tehdejší napjaté době bylo dost nebezpečné. Lidé očekávali mesiáše, pomazaného zachránce, který se postaví do čela vojsk a osvobodí Izrael z římského protektorátu. Jako bychom za druhé republiky čekali na někoho, kdo by Československo osvobodil od vlády nacistického Německa a najednou by se tu objevil charismatický vůdce, za který k sobě poutá davy.

Představte si, že by do Českých Budějovic přišel známý muž, který chodí krajem a proslýchá se o něm, že léčí nemocné, vyhání démony a že přinese pořádek do naší těžké doby. Že vyžene ty mocipány, kteří nám diktují pravidla, jak máme žít, dávají nám vysoké daně a nesmyslně zadlužují lidi. Má ukončit tuto nadvládu a vyčistit náš kraj od přivandrovalých cizinců, kteří nám tu vládnou už dvě generace. Takhle si lidé v Ježíšově době představovali Mesiáše. Člověka určeného Bohem pro záchranu svého lidu. Politika, zázračného vojevůdce, který je zbaví jejich problémů s okupanty. Tohle od Ježíše očekávali.

Jenže Ježíš se nepostavil do čela armády.    V okamžicích, kdy mu lidé začali provolávat slávu, tak od nich odešel, aby se o samotě modlil. Ježíš nebyl žádný super- vůdce, který měl tolik síly, že nepotřeboval odpočinek. Byl plně člověk, který si potřebuje oddechnout, odejít do ústraní a nabrat síly na další působení. Ježíš stejně jako my přichází za svým Otcem v modlitbě. Také se potřebuje modlit, přijít do kontaktu s Bohem, cítit jeho lásku a získat odvahu jít zase mezi zástupy a zvěstovat jim o blížícím se Božím království.

Z jeho modlitby ho vytrhli učedníci. Ježíš se jich zeptal: Za koho mě považují? Určitě to bývalo často naopak, učedníci se Ježíše ptali, co tím myslí, když mluví o pokání, hříchu, o královstvím Božím. Když třeba nechápali jeho podobenství. Ptali se ho, kdo je, odkud má tu veškerou moc. Snažili se pochopit, co tu vlastně dělá.

Ale teď se ptá Ježíš jich. Učedníci mu říkají to, co se už za tu dobu dozvěděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků“. Jeví se to optimisticky. Co jméno, to významná osobnost.

Ale Ježíš jim na jejich odpovědi říká: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ Převrací představy učedníků o mesiáši vzhůru nohama. Od teď jim je jasné, proč Ježíš mezi ně přišel a kam vede jeho působení.

Po Ježíšově oznámení, že musí trpět, nám Markovo evangelium vypráví, že si ho Petr vzal bokem a káral ho. Káral ho, protože stejně jako ostatní chápal Ježíše jako politického mesiáše – vojevůdce.

Jenže tohle označení bylo pro Ježíše vrcholem pokušení, vzpomeňme si na pokušení na poušti od ďábla. Tam Ježíšovi ďábel nabízí veškero moc nad národy, jen když před ním poklekne a to Ježíš odmítá. Není divu, že pak Ježíš Petra odežene pryč se slovy: Jdi mi z cesty Satane.

Ježíš mu právě na toto jeho kárání odpovídá: Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Vysvětluje mu, co je jeho úděl.

Znovuobjevení takzvaných křesťanských hodnot ve společnosti, jak se v současnosti objevuje na diskuzích fórech extrémistů, je stejné pokušení také pro církev. Může nám to lichotit, že se o nás někdo zajímá, že se objevuje slovo křesťanství v jiném kontextu než pedofilie a majetek. Můžeme si říct, tak konečně nám dávají za pravdu. Je to příležitost se zviditelnit na současné mediální vlně plné strachu a nenávisti z někoho jiného. Je to stejné pokušení, jako bylo pro Krista, když mu provolávali slávu, když ho dav oslavoval a viděl v něm vojevůdce, který zničí nadvládu Římanů. Církev a my křesťané, kteří do patříme, máme toto pokušení odmítnout, pokušení argumentovat křesťanstvím ve prospěch nenávisti a zloby. Církev má hledat službu a pomoc lidem na okraji.

Ježíš neříká: Já jsem vůdce, já jsem ten osvoboditel. Ne, Ježíš říká, že jeho království není z tohoto světa, že je to království Boží lásky a pokory, které máme objevit mezi námi, které tu už je, ale přece ještě zcela není. Jeho volba kříže namísto koruny znamenala, že byl natolik oddán věrnosti Boží lásce, že se pro ni byl ochoten obětovat. Odmítl moc nad lidmi, mezi kterými prodléval. Jeho sebeponížení, přijetí úkolu služebníka a poslušnost na smrt vyjadřují přesně toto odřeknutí vlády. Jeho smrt na kříži a vzkříšení nám dává naději, že smrt není konec, že se shledáme s Bohem, až uplyne náš čas. Osvobozuje nás od pozemských vlád. Ty jsou časné, ale Ježíšovo království je věčné. Ač se může zdát, že se vše hroutí a že žijeme v čase utrpení, tak uprostřed toho zmatku stojí vzkříšený Ježíš a říká, že tohle není konec, že on má poslední slovo, že v něm máme hledat naději a ne v samozvaných spasitelích.

Kde je tedy Ježíš? Kým je pro mě Kristus? Když se mě na to někdo zeptá, co odpovím? Společně s Pavlem pak můžeme říct:

Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán.