Říct ano božímu povolání.

Lk 1, 26 - 38

Mt 1, 18 - 21

Milí bratři a sestry,

dnes společně slavíme třetí adventní neděli. Slavíme advent, latinsky ad- ventus, česky příchod.

Někdo k nám přichází, někdo k nám přijde, někdo, kdo nám byl zaslíben, jako náš zachránce, se objeví mezi námi. Očekáváme narození Ježíše Krista, jsme v očekávání jako byla Marie, jsme těhotní v naději, že přijde ten, kdo vnese světlo do tmy, odpuštění našemu hříchu a pokoj naší duši.

Milý a klidný obraz jesliček v Betlémě, jak jsme a něj zvyklí z našich koled a obrazů, za sebou skrývá dobrodružství, neporozumění, hněv, odmítnutí a strach. Zkusme si na chvíli představit, že nevíme, jak to vše dopadne. Že nevíme, že přijdou pokleknout tři moudří králové a pastýři, kteří malého Ježíška obsypou dary. Protože za tímto zdánlivě klidným obrazem se nachází hluboký příběh o jednom mileneckém páru, který si prošel životní krizí, která mohla vše to krásné zmařit.

Vraťme se z Betléma do Nazareta. Marie je šťastně zasnoubená s Josefem. Jejich rodiny se domluvily na sňatku a můžeme předpokládat, že s ním i ti dva souhlasili. Došlo k veřejným zásnubám, kde Josef vyjádřil svou vůli si Marii vzít a potom se s ní i oženit. Celá vesnice už ví, že Marie není k mání, že nyní podle židovského zákona náleží do Josefovy rodiny. Až se jejich manželství uzavře, tak s nadějí budou očekávat děti, které naplní jejich společnou domácnost.

Zdá se, že je vše v pořádku a že se můžou těšit jen na šťastné zítřky.

Ale ejhle. Hospodin má s člověkem jiný plán. Plán, který povede k tomu, že za nás Bůh zemře na kříži, aby napravil vztah s ním a s celým lidstvem.

Život sám o sobě není sterilní čistota a ticho, kde by se vše jen tak vznášelo ve vzduchu, nikdo se nikoho nedotýkal. Nikdo by se ani nepohnul a vegetoval na místě. To je smrt.

Bůh je ale život a jedná jako živý Bůh, ne jako mrtvá modla. A jako živý Bůh zasahuje do našeho života. A to někdy znamená, že musíme udělat něco, co je nám velmi nepříjemné, že musíme jednat tak, jako jsme nikdy nejednali, že se musíme pustit na cestu na cizí místa, která nám nahání strach. Ano, a takto živě Bůh zasáhl do života Marie a skrze ni i do života Josefa.

Hospodin Bůh prolomil svým působením reality a přišel skrze svého posla k Marii a zvěstoval jí svoji vizi budoucnosti. Tato zpráva nebyla imperativ: počni a poroď. Je to oznámení, zvěstování.

Podobné je to u povolání i ostatních biblických postav. Bůh si vždy někoho vybere a oznámí mu svou vizi budoucnosti, a že k tomu potřebuje právě jeho. Ty jsi tu, abys plnil Boží vůli. Jenže Boží povolání není povolání ke slávě a moci. Z lidské perspektivy se může zdát, že plnění Božího úkolu uvádí člověka jen do problémů.

Chybí nám, ale Boží perspektiva, nevíme, co s námi Bůh zamýšlí. Věříme, že je Bůh dobrý a spravedlivý, takže jeho vůle je nás přivést do Království Božího. Ale i přes některé těžkosti, které nás provázejí na této cestě, máme naději, že to má smysl. A právě zde je potřeba odvaha kývnout na zdánlivě nesmyslný úkol: ve stylu založit národ s neplodnou ženou, vyvést ten národ přes poušť do zaslíbené země nebo počnout dítě bez přispění muže. Navzdory tomu, že je to v podstatě nesmysl, tak do toho ta povolaná osoba jde. Možná s obavami a úzkostí, co to bude za dítě, jaký je jeho úkol a co ho čeká za osud, ale Marie souhlasí se slovy: Jsem služebnicí Páně.

Nechá své budoucí kroky určit Hospodinem. On si ji vybral a ona se nechá vést. Zde a na mnoha dalších místech v Písmu svatém je ukázáno, že o nás Hospodin stojí a že pro nás má nějaký úkol, kterým můžeme přispět k šíření evangelia lásky a pokoje.

Marie souhlasila a vrhla se tím do nebezpečí, že její společenství ji ukamenuje podle zákona jako cizoložnici. Musela se spolehnout na Josefovo slitování, že ji nepropustí v hanbě a že ji nenechá kamenovat. Marie, jak píše Matouš, počala z Ducha svatého a Josef o tom neměl ani ponětí.

Tento pár se ocitl v krizi. Vypadá to tak, že manželství zkrachuje dřív, než vůbec začalo. A kvůli komu? Kvůli Bohu a jeho vůli vstoupit do našeho světa plně jako člověk skrze Ježíše.

Nyní se vraťme k příběhu: představte si ani ne dvacetiletého mladíka, jak běží tržištěm starověkého Nazareta. Proplétá se mezi trhovci, skoro převrhne košík s ovocem, jen aby dohonil Marii, která před ním prchá. Už už ji chytá za ruku a konečně se setkají jejich pohledy. Marie klopí zrak a v Josefových očích se odráží tisíce otázek spojených s hněvem a nechápavostí.

Je už jasně vidět, že Marie je těhotná. Ano, jeho snoubenka je cizoložnice, musela být s někým jiným. Jinak to nešlo, Marie ho zradila a on ji musí opustit. O vztahu je rozhodnuto. Už nejde o to, jestli jim partnerství vydrží, ale jak ho ukončí.

Josef je rozhodnut, že to udělá potají, aby nevystavil Marii hanbě. Mělo dojít k rozvodu, aby nemusel vychovávat a propůjčit své jméno dítěti, které s ním nemá nic společného. Toto dítě by mělo být potomkem Davidova rodu. Josef si mohl do svého hnízda přivést kukaččí mládě a vůbec nevěděl, co by z něj mohlo vyrůst. Nechtěl jít do toho rizika, že bude mít pak v budoucnu problémy s dítětem, které není jeho. Ptá se Marie: S kým má to dítě. A Marie jen tiše odpovídá, že je čistá a že s nikým neulehla, že za ní přišel posel Hospodinův a zvěstoval jí, že se stane matkou Syna Božího.

A jak jednal Josef? Bible mu přisuzuje přívlastek spravedlivý. Spravedlivý v biblickém kontextu neznamená, že jedná s každým fér podle nějakých obecných pravidel chování. Znamená to, že jedná podle Božího zákona. Že jedná podle písemně zachycené Boží vůle, která byla zjevena Mojžíšovi na Sinaji a dále byla předávána z otce na syna po generace. Josef je součástí této tradice a věří tomu, že jedná správně, protože je tak předepsáno. Že jedná podle Boží vůle.

Jenže Bůh si vždy všímá konkrétního jedince, nevnímá ani Marii ani Josefa a ani nikoho z nás jako anonymní osobu před soudem, ale jako člověka v konkrétní životní situaci. Josef chce jednat spravedlivě podle zákona, jak už dávno před ním jednali jeho otcové a jak je v jeho společnosti zvykem. Můžeme říct, že chce jednat zcela normálně.

Křesťanská etika jde proti tomuhle normálnímu jednání. Naprosto přirozené a společensky přístupné je: propustit Marii a nechat ji být samotnou a vystavit ji ostudě. Přirozené je postavit plot a nechat lidi za ním v zoufalství trpět a s blahosklonným úsměvem se na ně dívat a užívat si přitom náš blahobyt. Bůh se opět ukazuje jako ten, který svůj zákon překračuje svým slitováním. A vede k tomu i své věřící, aby hledali milost a ne jenom stále soud. Křesťanská etika jde proti naší přirozenosti, nutí nás dělat něco, čím můžeme sami sebe ohrozit – ano vždyť Marii hrozilo ukamenování, kdejakému proroku šlo o život a samotný Boží Syn trpěl, byl ukřižován a byl pohřben. Jenže na rozdíl od přirozeného světa máme naději, že to tou smrtí a ohrožením nekončí. Že máme být druhým bližními. Není zas tak těžké najít milosrdného Boha, ale najít milosrdného bližního.

Zpátky k našemu páru: Josef, který to stále nedokáže pochopit stejně jako my tisíce let po onom rozhovoru anděla Gabriela s Marií, jí říká: Bůh nečiní takové věci lidem, jako jsme my.

Chtěl od toho problému odejít. Ještě stále nechápal svůj úkol. Nahlížel ho ze své lidské perspektivy. Chyběla mu Boží perspektiva na jeho život.

A tu mu Bůh nabídl. Přišel za ním stejně jako za Marií Boží posel. Opět Hospodin vstupuje do lidského života, aby ho obrátil správným směrem.

Proč by se Bůh zajímal o nějaký naprosto obyčejný pár, kde se dva jedinci rozhodli vydat se v lásce jeden druhému. Proč bychom zajímali Boha?

A přece každý z nás stejně jako naprosto obyčejná Marie a obyčejný Josef můžeme mít úkol, který máme splnit zde na zemi mezi svými bližními. Nemusí se hned jednat o panenské početí či vychování Syna Božího, může to být naprosto obyčejná služba bližnímu, kterou ani my nepovažujeme za náš Boží úděl, ale pro někoho jiného to může mít hluboký dopad na jeho život.

Bůh se o nás zajímá, a tak nám posílá své posly. A tito poslové většinou začínají svůj rozhovor s lidmi slovy: Buď v pokoji.

Jako by přicházeli a nesli vždy s sebou nějaké zmatky do našeho života, jako by bourali naši každodennost a přinášeli něco, co v nás v počátku budí úzkost a strach. Toto protnutí realit – Boží vůle s naším životem – přináší změnu našeho smýšlení. Vždyť Ježíš začal svá kázání slovy: Obraťte se. Změňte smýšlení. Podívejte se na Váš život z jiné perspektivy. A to po nás taky chce Bůh, abychom uvěřili, že pro nás má nějaký plán, že s námi touží spolupracovat, že jsme pro něj důležití.

A toto sdělení má anděl Páně i pro Josefa. Mám pro tebe úkol. Uvěř tomu, že to dítě, které nosí Marie pod srdcem je můj Syn a přijmi ho i za svého syna. Vezmi si Marii za svou ženu a ochraň ji před zákonem svého lidu, protože jí hrozí smrt. Uvěř a následuj mé slovo, jako budou apoštolové následovat Ježíše.

Josef se probudil ze spánku a učinil tak, jak mu přikázal Hospodin. Procitl a uviděl, že i v jeho životě působí Boží slovo, že i pro něj má Bůh nějaký plán. Narození Ježíšovo, to není jen nějaká solo akce Marie, jak se někdy může zdát. Josef hraje také velmi důležitou roli. Dává Ježíšovi jeho jméno, přijímá ho do svého rodu a tím mu zajišťuje rodinné prostředí, kde pak může malý Ježíš vyrůstat. Díky Mariině a Josefovu souhlasu s Božím vedením se mohl narodit Ježíš. Bůh si povolal dva z nás, aby s ním spolupracovali. A oni řekli ano.

Amen