Modlitba s čajem.

Př 20, 24

Kroky muže určuje Hospodin, jak by mohl člověk rozumět své cestě?

1 Pt 2, 21

K tomu jste přece byli povoláni, vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal nám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.

Představte si, že jste vyrazili na výlet. Může to být výlet s rodinou, s přáteli nebo se sborem. Předem jste si naplánovali trasu, vymezili čas a zjistili, kolik vás to asi bude stát. Vyrazili jste tedy, zažili spoustu zážitků, viděli krásná místa, překonali těžkosti cesty a najednou jste u cíle a vzpomínáte na uběhlé chvíle.

Nikdy si nemůže být zcela jisti, že víme, kam jdeme, co je naším cílem, nemůžeme si být naprosto jistí, že známe svoji cestu a kde ta cesta končí. Teď zcela nemetaforicky, může se zdát, že jsme již došli do cíle, všechno tomu napovídá, jsme na místě, kam jsme směřovali podle mapy. Čas, který jsme si vymezili pro cestu, je naplněn. Peníze, které jsme si vyčlenili na cestu, nám došly. A už není, kam jít dál.

Jenže se může stát, že přece jenom něco neskončilo. Něco nedorazilo do cíle, zůstává v nás neutuchající touha jít o kus dál. Neskončit, udělat ještě další krok, určit si nová místa, kam můžou směřovat naše kroky. Touha objevovat pro nás nové krajiny a země, učit se další a další slova v cizích jazycích. Prostě nepřestat a jít. Sám toto pnutí v duši občas zažívám, a jakožto člověk, o kterém se mluví v přísloví. Nemůžu a nerozumím své cestě, proč se v člověku stále objevuje pocit, že musí jít dál. Třeba jednou bude muset přestat. Usadit se, mít rodinu a řešit totálně jiné starosti než, jak francouzsky poprosit o vodu. Věřím tomu, že to není smrt poutníka, protože kroky člověka přece jenom určuje Hospodin. A že tyto kroky prostě povedou jinudy a jinam, že budou naplněny jiným dobrodružstvím. Poutník může začít objevovat i jiné krajiny, třeba ty hned za plotem. Začne se učit jazyk žvatlajících batolat a bude si vážit procházek v nejbližším okolí.

Dobrodružství všedního dne – to je největší výzva. Nebát se a žít navenek zcela obyčejně, i když uvnitř nás prožíváme nejzajímavější dobrodružství. Dnešní doba si žádá extrémy na všech stranách, stačí se podívat na stránky nejčtenějších novin nebo na nejsledovanější televize. Článek nebo reportáž nemá šanci uspět, když jí chybí nějaký extrémní, exkluzivní překvapivý nejlépe červeně podbarvený titulek, který zaujme naši pozornost. Jenže jak jsme doslova bombardováni těmito vykřičenými slogany a přehnanými emocemi, tak je z toho člověk unaven. Sklouzává po povrchu, čte jen titulky a nezajímá ho obsah. Člověk zahlcen kvantitou informací, přestává vnímat kvalitu. Na facebooku sdílí videa a informace, které po hlubší analýze jsou naprostou lží a už ho ani nezajímá, jestli se ta událost někdy doopravdy stala. V naše doba nás nutí žít povrchně a v extrémních emočních polohách.

Kristovo Evangelium také budilo a budí pohoršení, ale určitě ne tím, jak bylo prohlašováno, ale co bylo jeho obsahem. Obsah – radostná zvěst o Královstvím Božím, kterou zvěstoval sám Syn Boží mezi lidmi, to budilo pohoršení. Ježíšův život a jeho zvěst. Nepotřeboval na to novinářský tým s propagačním oddělením, jeho evangelium si našlo cestu k lidským srdcím samo, postupně jako když kapající voda proráží skály. Bůh nepotřebuje billboardy a inzerci, aby jeho slovo mělo moc.

My křesťané máme svědčit svým životem o tom, čemu jsme uvěřili. Je to velký a těžký úkol nestydět se za svou víru ve společnosti, která Boha vytlačila někam na okraj. Tím ztratila naději, že je vše Božích dobrotivých rukou. I když se může na první pohled zdát, že se vše řítí do propasti, tak my křesťané máme přece jenom naději, že to není poslední slovo, že Bůh určuje naši cestu a cestu celého lidstva a že my lidé málo víme, co je Boží plán. Nevíme přesně, co s námi Bůh zamýšlí, ale máme zaslíbení, že je to plán dobrý a že nás Bůh miluje.

Život v těchto extrémních polohách, kam nás tlačí média, je únavný. A kde jinde hledat odpočinek než u Hospodina při modlitbě? Ta přináší hlubokou úlevu naší duši. Ale modlitba nemusí být jen o slovech, někdy je důležité mlčet a někdy je důležité hledat modlitbu i na místech, která by nás normálně nenapadla.

Například: nebát se objevovat krásu ve zcela obyčejných záležitostech, modlit se při hrabání listí na zahradě. Cítit vanutí Ducha svatého při pohledu na stoupající páru ranního čaje. Ve sboru se od nás očekává, že se budeme s ostatními modlit, že se budeme společně snažit vyjít naproti Hospodinu a toužit se s ním setkat. Ale co třeba si na něj vzpomenout při zavazování tkaniček nebo stlaní postele? Je důležité, aby taková modlitba byla upřímná a od srdce.

Tady vidím pravou mystiku a spojení s Bohem. Daleko od všech asketů na poušti. Tady uprostřed světa a zmatku naší doby. Uprostřed naší každodennosti můžeme pocítit, že naše kroky určuje Hospodin. On tu s námi stále je a záleží mu na nás a moc rád s námi bude vést rozhovor – jen ho musíme pustit ke slovu. On k nám stále promlouvá, někdy i svým mlčením. On má moc probarvit šedivost našich dnů, ale záleží na nás, jestli si uvědomíme zázraky malých věcí. Eleganci padajícího listu, šumění řeky, mírnost plujících mraků na nebi, záleží na nás, jestli zažijeme radost z každého probuzení, nekonečnou krásu výdechu a nádechu. Zkuste si někdy uvědomit, jak dýcháte. Rychle? Pomalu? Cítíte tlukot svého srdce? Rytmus vašeho života?

Mě osobně fascinuje, když nalévám mléko do černého čaje. Ten okamžik, kdy se mís dvě tekutiny: bílé mléko s černým čajem společně tančí a prolínají se, na hladině se objevují obrazy, které nemají v žádné galerii, a pak přijde okamžik smísení – krásné karamelová barva. Pro mě je takový okamžik hlubokou modlitbou.

Ale pryč od čaje směrem k Bohu. A přesto se v čaji a skrze takové podobné obyčejné chvilky můžeme zažít blízkost Boží. Zkuste ve svém životě objevit podobné chvilky. Zkuste se naučit modlit zcela neobvyklým, nečekaným naprosto obyčejným a nenápadným způsobem.

Bůh určuje naše kroky. Skoro bychom mohli dojít k tomu, že Bůh je nějaký loutkař a my lidé jsme k jeho rukám přivázání provázky a každý náš krok je předem určen. Někdo by se mohl zděsit nad tím, že by přišel o svou svobodu, jinému by to zase mohlo přinést úlevu, že už nemusí nést zodpovědnost a své skutky. Jak lehce můžeme přijít k výmluvě: To ne já, to Bůh mě vedl. On určuje všechno, co dělám.

Samozřejmě, že by mohl. Ale on nechce. Bůh si nás přeje svobodné a schopné rozhodovat sami za sebe. Je s námi v neutuchajícím dialogu a dávám nám prostor se vyjádřit: prosbou, modlitbou, díkem nebo i nadávkou. Ano, kdo někdy nezažil, že by Bohu chtěl všechno vytmavit, jak je nespravedlivý, proč mu všechno kazí a že ho vůbec nevede, tak jak bych já, člověk, přál. Bůh je tak veliký a mocný, že snáší i naše nadávky a odpovídá na ně láskou. On nás totiž vede jinak. Jak jsme slyšeli ve druhém čtení z Petrovy epištoly:

K tomu jsme byli povoláni, vždyť i Kristus trpěl za nás a zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích.

Bůh nás poručnicky, nezúčastněně nevede. Ne, on nám jde příkladem. Spojil se s naším lidstvím a přišel za námi v Ježíši Kristu a tady a teď s námi je ve svém Duchu. Ukázal nám ve svém Synu, co to znamená jeho vedení. Díky Ježíšově příběhu víme, co to znamená jít v Božích šlépějích. Znamená to soucit s bližními, lásku k vyloučeným a touhu pomoci každému, kdo pomoc potřebuje. A to nejen lidem, ale i přírodě, která se mnohdy těžko brání lidským zásahům. Na tomto světě jsou všelijaká utrpení a není v našich silách, abychom je zastavili. Můžeme je ale svou snahou zmírnit. S pomocí Boží se můžeme pokusit o někomu pomoci. To je ten příklad, který nám zanechal Kristus – pomoci někomu, kdo je na tom hůř, šířit lásku a porozumění, uvědomit si, jak jsme sami bohatí a že máme, co nabídnout, ač si myslíme, že nic nemáme. Často si myslíme, že je důležitá jen finanční a materiální pomoc, ale Kristus nerozhazoval lidem peníze, on za nimi šel a povídal si s nimi, zajímal se o ně a až pak chlebem sytil zástupy. Nejdříve ho zajímal člověk samotný a až potom řešil, jak mu materiálně pomoci.

Jít v Kristových šlépějích znamená, přijmout na sebe úkol, který nám dává Hospodin. Věřím tomu, že Hospodin pro nás má povolání, ale že nás nepoužívá, jako nějaké nástroje, kladiva a lopaty, ale že s námi chce spolupracovat, že nás nejprve osloví a čeká na naši odpověď. V Bibli je mnoho případů, kdy člověk spolupracoval s Hospodinem. Například: Noe, Abraham, Josef, Mojžíš, proroci atd. Ale dnes bych rád připomněl Marii, matku Ježíšovu.

Většinou o ní slyšíme na Vánoce, ale to se příliš soustředíme na události v Betlémě okolo Ježíšova narození a tří králů, že se může stát, že si neuvědomíme její důležitou roli. Ona šla v Kristových šlépějích, riskovala život svůj i svého nenarozeného syna, protože k tomu byla Hospodinem povolána.

Když přišel Hospodinův posel za Marií, tak jí oznámil, že počne a porodí syna. Tato zpráva nebyla imperativ: počni a poroď. Je to oznámení, zvěstování možné budoucnosti. Podobné je to u povolání i ostatních biblických postav. Bůh si vždy někoho vybere a oznámí mu svou vizi budoucnosti, a že k tomu potřebuje právě jeho. A právě zde je potřeba odvaha kývnout na zdánlivě nesmyslný úkol ve stylu založit národ s neplodnou ženou, vyvést ten národ přes poušť do zaslíbené země nebo počnout dítě bez přispění muže. Navzdory tomu, že je to v podstatě nesmysl, tak do toho jde. Možná s obavami a úzkostí, co to bude za dítě, jaký je jeho úkol a co ho čeká za osud, ale souhlasí se slovy: Jsem služebnicí Páně. Nechá své budoucí kroky určit Hospodinem. On si ji vybral a ona se nechá vést. Zde a na mnoha dalších místech v Písmu svatém je ukázáno, že o nás Hospodin stojí a že pro nás má nějaký úkol, kterým můžeme přispět k šíření evangelia lásky a pokoje.

Věřím tomu, že Bůh má pro každého z nás nějaké povolání, poslání. Nemusí to být hned nalézt lék na rakovinu nebo vyvést lidstvo z chudoby. Může to být obyčejná a nenápadná činnost, kterou mnozí ani nezaregistrují, a přece to je poslání od Boha. Nejde přeci o světskou slávu a obličej na billboardech, ale o to, jestli mé skutky jdou ve stopách Ježíšovy lásky. Každý máme poslání, jen o něm možná ani nevíme. Možná ho ani nehledáme.

Ale je třeba ho hledat, modlit se a dotazovat se na něj Hospodina. Vložit do jeho rukou naši svobodu – naše srdce a spoléhat se na něj každodenně a pak se může stát, že pocítíme jeho vedení, že ve víře nabydeme jistoty a řekneme si: Kroky mé určuje Hospodin. Vím, kam jdu a komu jsem uvěřil.