Člověče, kde jsi?

Gn 3,9  Hospodin Bůh zvolal na člověka: „Kde jsi?“

Teď to zase vypadá, že si na schovávanou hraje člověk.

Už to tak bývá, že si rádi s Bohem zaměňujeme role. Místo toho, aby člověk hledal a volal po Bohu, tak teď Bůh pátrá a volá po člověku. Nejedná jako nějaký strážný, kterému by utekl vězeň. Nebo jako hlídací kamera, která neosobně pozoruje a zapisuje do paměti. Jedná jako dobrý pastýř, který je ochoten vydat svůj život, jen aby byly jeho ovce zachráněny. Je ochoten se vydat do hlubokých a temných hor, aby nalezl jednu ztracenou ovci. Tento dobrý pastýř za své ovce život vydal. Vstoupil do našeho světa, aby nám pomohl. Sestoupil i do pekel, aby zlomil moc smrti. Nyní v našem příběhu má Hospodin ztracenou pouze jednu ovci - Adama.

Ale Adam je jen jiné jméno pro každého z nás.

 Každý se někdy nějak snažíme skrýt před Bohem. Proč to vlastně Adam dělá? Skrývá se v houštinách křoví, jen aby nemusel čelit Boží otázce: Kde jsi, Adame? Není to zjišťovací otázka, jako kdyby Hospodin nevěděl, kde v tu chvíli Adam je. Jako by ho marně hledal a nemohl najít. Jako by se člověk vůbec mohl před Hospodinem skrýt. Spíš to je Boží zvolání, které má rezonovat v srdci každého člověka. A taky rezonuje, jen se ho mnozí lidé snaží něčím jiným přehlušit a mnohdy se jim povede ho ztlumit natolik, že už skoro není slyšet. Bůh k člověku volá, aby si uvědomil, kde že to vlastně je. Aby si třeba uvědomil, že není tam, kde by měl být.

Zkuste si sami položit tuto otázku. Kde jsem? Jsem na správném místě? Neskrývám se před Hospodinem? Snažím se něco ukrýt před nekonečně milosrdným Bohem, nebo s důvěrou hledám Boží slovo a čin ve svém životě?

Proč se vlastně do toho houští Adam s Evou ukryli? Než se ukryli, tak pojedli ze Stromu Poznání a poznali svoji nahotu. Vypadli z Rajské jednoty s Bohem a stali se individui. Uvědomili si něco, co je přinutilo se skrýt před Bohem. Uvědomili si vlastní nahotu. To můžeme interpretovat, jako že si najednou všimli, že jsou naprosto vydáni Boží vůli a lásce, kde není prostor pro jejich ego. Byli nazí, cítili se zranitelní, začali se bát. Toužili se schovat, jít vlastní cestou bez Boha a ta je zavedla přímo do trní. A do tohoto trní se ozývá: Kde jsi?

Myslím, že se každý někdy nacházíme v situaci Adama, kdy se snažíme skrýt před Bohem, nebo alespoň před ním utajit některé myšlenky, slova nebo činy, na které zrovna nejsme hrdí. Schováme se do trní, abychom nemuseli před Bohem stát špinaví, nedokonalí nebo jen prostě nešťastní. Schováváme své pochybnosti a úzkosti a nevíme, co si s nimi máme počít. Zabíjejí nás jako pomalu působící jed.

Ono se nám ale moc často z našeho brlohu nechce. Je nám v něm dobře - smrádek, ale teplíčko. Proč se pohnout ze svého útulného místečka někam, kde nevím, co mě čeká. Někdy si na svou špínu tak moc dobře zvykneme, že už ani nevíme, co to znamená být čistý. Zkusme to přeci, vylézt na světlo Boží a vydat se Bohu zcela a bez zábran. Vyjít mu vstříc, protože už na nás čeká. Nikdo neříká, že to bude bez bolesti, vždyť rána také pálí, když se omývá.

Bůh nás hledá a volá nás k sobě. To „Kde jsi, člověče?“ v nás má probudit touhu po návratu na cestu Boží. Volá nás, abychom vylezli z trní poškrábaní a zabahnění a abychom se vydali vstříc Hospodinu s důvěrou v očistnou a léčivou sílu jeho milosti. 

Od Boha můžeme utéct jen k Bohu.

Čím víc se snažíme vzdálit Hospodinu, tím víc se mu blížíme.