Chval duše má Hospodina.

ŽALM 146

Milí bratři a sestry,

Haleluja. Chval duše má Hospodina. Tak začíná náš dnešní text pro kázání. Dalo by se říct, že to je energický výkřik, jakoby se kumulovala nějaká síla v duši a teď, když má možnost, tak najednou vyjde ven. Chval duše má! Radostný výkřik, poté, co si někdo uvědomil, že k Hospodinu nemusí chodit jen se svými přáními a problémy, ale že součástí rozhovoru s Bohem je i jeho chvála. Je možná i tou klíčovou součástí každé modlitby. Jen to uvědomění si, že Bůh je tu s námi a pro nás, nás může dovést k tomu prostému a radostnému Haleluja. Zkuste si to někdy říct, když budete někde sami, začít nejdřív jen potichu v mysli, potom šeptem, pak trochu zesílit na normální hlas a pak to Haleluja radostně vykřiknout jako do prázdného údolí, až by se vznesla hejna ptáků.

Je fakt, že se někdy zapomínáme s Hospodinem radovat. Pořád myslíme jen na naše útrapy a těžké myšlenky, ale to je jen část našeho života. Víra není jenom o tom, stále zpytovat svědomí, vypočítávat hříchy a myslet si, že jsem ten nejnižší z nejnižších. Jako žalmista zpívá: Hospodina budu chválit po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, co živ budu. Tak můžeme Boha chválit naším životem. Nemusíme se hned stát askety, odebírat se na poušť, kde bychom o samotě rozjímali nad Písmem. Boha můžeme chválit naprosto obyčejně, když třeba vaříme oběd nebo jedeme autem do práce. Důležité je Boha z těchto obyčejných činností nevynechat, myslet na něj i při hrabání zahrady a pak se stane otravné z této otravné činnosti překrásná modlitba. 

Na druhou stranu by se to nemělo přehánět s nějakou extrémní radostí a zapomínat přitom na ty temnější stránky. Život s Bohem by měl být totální- v tom smyslu, že vztah s Bohem by měl zahrnovat celou naši bytost se všemi emocemi jak s radostí tak i se smutkem. Neměl by vynechat vůbec nic.

A co je zajímavé… i s nudou. Někdy nás můžou bohoslužby nudit, modlitby nám nemusí nic říkat a písně staré několik století už nám nenesou tu duchovní radost, jakou přinášeli lidem, kteří je zpívali před námi. Můžeme se sami sebe zeptat, proč sem vlastně chodíme, když se tu vlastně neděje nic moc zajímavého. Nemusíme se bát pokládat takové otázky, určitě nejsme první ani poslední, koho takové myšlenky napadly.

Vždycky když čtu nějaký příběh o Ježíšovi a jeho učednících, tak si představuji, jak putují tou Galilejí jako jedna velká skupina, hovoří spolu, společně se stravují a spí. Ale jen si to představte, jaké to asi muselo být pro ty učedníky. Ježíš třeba nemusel celé dny nic říct, pak si odešel na horu, aby byl o samotě a učedníci pak zůstali bez něj a se svými pochybami. Třeba se už zdálo, že něco chce říct, všichni mu viseli na rtech a…. on zase nic neřekl. Vsadím se, že to někdy musela být pěkná nuda. Můžeme na tom být s tou nudou stejně jako ti učedníci, kteří netušili, kdy Ježíš zase něco řekne, nebo udělá. Bude zase měnit vodu na víno? Nebo nasytí zástupy, nebo nám bude vyčítat, jak jsme nechápaví. Nikdy nevěděli, co může přijít a nuda určitě byla součástí jejich cesty.

Ale o tom je taky ten spirituální život. Že se prostě někdy nudíme, že nepijeme z toho pramene živé vody a že se to někdy může zdát dost nesmyslné. Myslím, že je důležité vytrvat, někdy k nám totiž slovo Boží může přijít naprosto nečekaně. Může to být jedna věta z dlouhého kázání nebo jedna sloka z písně, kterou už jsme stokrát zpívali. Může se zdát, že už nás nemá co překvapit a pak nás osloví pár vět, které jsme náhodou vyslechli, když jsme jeli někam autobusem.

Na rozdíl od učedníků jsme nezažili ani Ježíšovy zázraky ani jeho rozhořčení ani jeho smrt, ale my máme sbírku jeho slov a činů, kterou si můžeme přečíst za pár dní, dát do knihovny a už se k ní nevracet. My si ty příběhy musíme představit a ve své fantazii zpřítomnit a přenést je do svého vlastního života. Nemusíme si hned myslet, že jsme něco míň než ti lidé, kteří Ježíše zažili osobně. Ježíšovi první učedníci tvoří časový mezistupeň mezi námi- církví a Ježíšovým životem tady na zemi. Oni ho zažili v těle, ale zároveň stejně jako my ho zažili i ve víře a tuto víru dál zvěstovali. Po nanebevstoupení už nebyl Ježíš v těle, ale skrze svého Ducha začal působit ve své církvi.

Žalmista se dál modlí a ním můžeme i my:  Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu, jenž učinil nebesa i zemi s mořem a vším, co k nim patří, jenž navěky zachovává věrnost.

Tento verš ze žalmu odpovídá Ježíšovým blahoslavenstvím z kázání na Hoře. Pojďme si je připomenout, jak jsme je slyšeli v prvním čtení: 

Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.

Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.

Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.

Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.

Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.

Ne každý, kdo pláče, kdo je tichý, kdo je pronásledovaný obdrží království Boží. Bez toho, aby uvěřil v Boha a v jeho pomoc, nemůže být potěšen, nedostane milosrdenství a ani neuvidí království nebeské. Blahoslavený je ten, komu je ku pomoci Bůh Jákobův. Náš osobní Bůh, ten který je s námi a pro nás. Za námi přichází v době, kdy se necítíme vůbec blaženi a přináší nám zaslíbení radosti a pokoje.

Dnes se tu společně zamýšlíme nad žalmem, nad modlitbou. Zkuste si teď vzpomenout, jak vypadá vaše modlitba. Jak k ní přistupujete a co od ní očekáváte. (chvilku pauza)

Jedna z představ je, že se my jako lidé modlíme k Bohu, který je prostě někde tam daleko, mimo nás. Nekonečně vzdálený. Rozum tvrdí, že je to složité, že Boha budeme otravovat, že to stejně nemá cenu. Proč by měl mít zájem zrovna o mně, o člověka tak tady na zemi. Ale když se ponoříme v upřímné modlitbě do vlastního srdce, tak zjistíme, že srdce ale má přístup tam, kam rozum už nedosáhne. Skrze upřímnou modlitbu překonáme nekonečnou vzdálenost a Neviditelný Bůh bude najednou s námi. Tady a teď.

Ano, blahoslavený je ten, který se obrací k Bohu a hledá u něj záchranu.  K upřímné modlitbě srdce je potřeba odvaha vystoupit ze sebe a začít vzájemný rozhovor. Důležité je se nebát toho, že nás tento rozhovor může změnit. Stejně tak je důležitá naděje, že ten rozhovor bude mít smysl, ať už povede kamkoliv. Bůh ví, kam nás vede. Je na nás s čím se Bohu svěříme a jak moc mu hodláme důvěřovat. On není nějakou vzdálenou bytostí, která o nás nemá zájem. Je Ty k našemu Já. Je to partner do rozhovoru a zároveň ten, který učinil nebesa i zemi s mořem a vším, co k nim patří, jak se dál píše v žalmu. Tento Stvořitel, ten, který položil základy všemu času a prostoru, naší Zemi a všem lidem, je nám věrným přítelem, se kterým můžeme hovořit o čemkoliv. Nezapomíná na nás a je s námi stále, i když se někdy může zdát, že voláme marně. Tento suverénní vládce je tu pro nás.

Blaise Pascal velký matematik a fyzik po svém mystickém obrácení nosil v kabátě zašitý papírek, kde bylo napsáno: „Oheň. Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Ne bůh filosofů.“ Bůh Jákobův je Bůh, který přichází k člověku do vztahu. Nejedná se o nějakého neosobního boha, který reprezentuje díry v našem poznání.

Kde svými teoriemi nedokážeme něco vysvětlit, tak tam použijeme Boha jako nějakou výplň. To je bůh filosofů.

Bůh Jákobův je i naším Bohem. Bible nám svědčí o Bohu, který za člověkem přichází a má o něj zájem. To je Bůh, který slyší naše modlitby a reaguje na ně tak, jak uzná za vhodné. Není to nějaký automat na spásu. Bůh Jákobův je živoucím Bohem, který se k nám přiznává a má na nás zájem. Je nám ku pomoci a neopouští nás, když jsme na dně. On nám zaslibuje pokoj, milosrdenství a potěšení. On je ten král, který bude vládnout věky věků.

Amen