Za společný život

31. ledna jsem se vydal na modlitební shromáždění za společný život v Praze na Staroměstském náměstí, které uspořádal evangelický farář Mikuláš Vymětal. Chtěli jsme vyjádřit odpor vůči nenávisti a nesnášenlivosti. Společně jsme se modlili za společný pokojný život se všemi rasovými i náboženskými menšinami. Sešli jsme se na Staroměstském náměstí u sochy Jana Husa, kde o hodinu později začínala demonstrace uskupení Islám v České republice nechceme proti přijetí muslimských uprchlíků a proti menšinám vůbec. Naše ústava zaručuje svobodu vyznání a hnutí IVČRN jde svým postojem proti základu našeho právního prostředí.
Kromě modliteb za pokojné soužití zazněly texty z Koránu, Bible a Ústavy České republiky. Všechny vyzývaly k mírumilovnému životu a vzájemné toleranci. Na straně modliteb a míru se sešlo asi 40 lidí, na straně strachu a nenávisti se jich sešlo asi desetkrát tolik. Já jsem přišel ještě předtím, než shromáždění začalo, tak jsem dostal do ruky prapor s kalichem jakožto symbolem boje za práva lidí na vlastní názor a náboženství. Přicházel jsem s názorem, že se mi vůbec nelíbí atmosféra strachu, kterou vytváří zločinci, kteří se odvolávají na učení islámu. Byly tři týdny po útocích na Charlie Hebdo a násilná videa Islámského státu kolovala naším mediálním prostorem. Nedivím se, že se lidé bojí a mají strach. Je to přirozená reakce na tyto události. Ale nikdo nechce žít v atmosféře strachu, z něhož vyrůstá nenávist. Emoce jsou hodně nakažlivé, a když je začnou zneužívat populističtí politici a vůdci, tak je čas reagovat. 
Je důležité se nezaleknout a postavit se této vlně nenávisti. Proti zběsilým emocím postavit víru v Boha a jeho lásku. Ta v takových chvílích začíná nabírat konkrétních obrysů a vlny nesnášenlivosti přináší možnost uvědomit si priority svých hodnot. Na tu demonstraci jsem prvotně šel jen vyjádřit svůj nesouhlas se strachem z islámu. Ale když jsem si vyslechl projevy z druhého tábora, tak jsem si uvědomil, že tam vlastně stojím i za Ústavu ČR, za sekulární stát, který nestraní žádnému náboženství, žádnému názorovému projevu, který neporušuje naše právní prostředí. Bylo vidět, že druhý tábor nedůvěřuje českému státu, nedůvěřuje justici a policii. Není divu, když jsme každý den informování o skandálech, korupci a lžích. To jsou ale výjimky z pravidla. Věřím tomu, že drtivá většina lidí, kteří pracují pro náš stát, jsou prostě obyčejní lidé s každodenními problémy a že jejich úkolem není rozvrátit naši společnost. Spíš se snaží stát proti těm menšinovým negativním vlivům, kterým je dáván až příliš velký mediální prostor. Islamofobové a rasisti nedůvěřují státu a hledají jasná a rázná řešení jako: odstěhovat všechny muslimy, bojkotovat muslimské obchody, či vylévat prasečí krev u mešit. A když se toho chytne nějaký politik, jehož strana skomírá na hranici volitelnosti, a přírodovědec, který aplikuje svoje znalosti o motýlech na sociokulturní problémy, a promíchá se to neonacisty, tak se brzy můžeme vrátit do minulosti i bez stroje času. Objevíme se zpátky ve třicátých letech 20. století a všichni víme, že to vedlo až ke koncentračním táborům.
Rozumím strachu lidí, kteří se obávají násilí, které produkují zločinci hlásící se k islámu. Stál jsem tam tedy za pokojné soužití, sekulární stát a nakonec jsem si uvědomil, že jsem tam i proti generalizaci - zevšeobecňování. Proti názorům jako: Několik muslimů vraždí, tak zároveň musí všichni muslimové být nebezpeční vrazi. Je třeba přísně odmítnout a odsoudit vraždy, ať už mají jakýkoliv podtext. Ale nesmíme zapomenout, že zde chce stále drtivá většina muslimů pokojně žít. S námi se tam modlilo i několik muslimů a muslimek s dětmi. Byly to matky jako ty naše, které zde chtějí žít a v klidu vychovávat svoje děti. Chtějí, aby jejich děti vyrůstaly v bezpečí a míru a utíkají k nám na Západ, kde máme tento blahobyt bez války.
Modlitební shromáždění nebylo jen za pokojný život s muslimy, ale i se všemi menšinami a přistěhovalci. O největší rozruch se ale nakonec postarala česká vlajka s romským symbolem, několik lidí se ptalo, jestli to není hanobení státních symbolů. Magistrát města Prahy rozhodl, že není. Přesto byl farář Mikuláš Vymětal kvůli této vlajce nakonec předvolán na policii. Dále velké pobouření vyvolala romská píseň. Bylo alespoň vidět, že lidi netíží muslimové, ale že mají právě problém s romskou menšinou a teď si stejnou frustraci vybíjejí na někom jiném. Když zrovna nenadávají na Romy, křesťany, židy, tak přicházejí na řadu jiná menšina - muslimové. Tento strach a nenávist se bere z toho, že setkání s něčím jiným relativizuje náš pohled na svět. To, že ale někdo myslí jinak, hned neznamená, že má špatný názor nebo že mě tím ohrožuje. Evropa a zvlášť Česká republika by si měla vzpomenout na svoje křesťanské a humanistické kořeny, které vyzývají ke vzájemnému soužití a toleranci. Neměli bychom se vracet do doby, kdy fungovala kolektivní vina a jedinec byl degradován na číslo k likvidaci. Radikální islamisté z IS a ideoví vůdci IVČRN jsou si svými projevy nenávisti tak blízko, že stojí na stejném břehu. Proti tomu se má postavit modlitba a snaha o vzájemné porozumění ve složitém světě.