Pramen vody živé

1.     Čtení Iz 58,11: 

Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.

 2.     Čtení, základ pro kázání Jan 7,37- 39:

V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, 'proud živé vody poplyne z jeho nitra', jak praví Písmo."To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.

 

          Milí bratři a milé sestry ve vašem sboru jsem na praxi už čtrnáct dní a v Mariánských lázních se mi velmi líbí. Rozhodl se tedy, že si připravím kázání na téma vody, pramene, vodního zřídla.

        

         Každý z nás měl někdy žízeň, někdy velkou někdy malou. Můžeme říct, že je to vcelku normální stav. V naší zemi je pitná neškodná voda na každém kroku. Otočíme kohoutkem a můžeme pít kolik chceme. Když máme nedostatek tekutin, tak ho bez větších problémů uspokojíme. Na většině naší planety jsou stále místa, kde jeden doušek vody může dát život, ale i život ohrozit. Voda je nositel života, ale může nést i smrt. Ježíš nám však slibuje vodu živou, která nás osvěží natolik, že se sami staneme pramenem.

        

         Duchovní žízeň je ale jiný nedostatek. Je to vytržení z rovnováhy a když Ježíš říká: Jestliže, kdo žízní... Tak nám připomíná, že jsme vytrženi z rovného vztahu s Bohem, smlouva je porušena, důvěra přátel je narušena. Ale Bůh nejedná jako zrazený, do sebe uzavřený nedůěřivec. Naopak povolává nás do své přítomnosti. Jestliže, kdo žízní, ať přijde kě mně a pije. Bůh se člověku vydává jako pramen vody živé. Ale nejedná jako nějaká povodeň, která se na nic neptá a valí se krajinou. Zaplavuje domy, vesnice ba i celá města. Ničí vše, na co přijde, a zůstává po ní spoušť.

        

         Hospodin se naopak nabízí jako oáza v poušti. On zná naše životy a ví, že se často nacházíme na vyprahlých místech vlastního života. Kde s rozpraskanými rty naší duše a nekonečnou touhou po životě kráčíme a hledáme, kde se napít a získat život věčný. Zve nás se napít, abychom obnovili svůj život. Ale musíme sami přijít, sami chtít napravit náš vztah, nebát se a vydat se k pramenu vody živé. Hospodin k nám už vykročil a teď záleží na nás, jak odpovíme.

        

         Já jsem opravdovou žízeň zažil na své pouti Španělskem. Bylo to hned na začátku sedmitýdenní cesty, kdy jsem ještě nevěděl, co to znamená putovat. Nebyl jsem zvyklý na místní podnebí, vzduch byl strašně suchý a člověk rychle ztrácel vodu z těla. Šel jsem celý den i přes poledne, kdy bylo tak třicet stupňů ve stínu, sucho mě opravdu sráželo k zemi, každý krok se zdál nesmírně těžký. Moje představy o cestě odcházely s každým suchým výdechem. Nevěděl jsem ještě, kde je další ubytovna, kde budu ten den spát. V jednu chvíli jsem si sedl, abych si odpočinul a přemýšlel jsem, jestli si mám dát ten poslední zbytek vody, anebo si ji ušetřit. Napil jsem se a vyrazil dál. Co jsem ale nečekal, že byla ubytovna hned za kopcem, kde jsem si mohl dát sprchu a pořádně se napít.

        

         S duchovním životem si myslím, že je to podobné, může se stát, že vyprahneme a přemýšlíme, jestli má vůbec cenu jít dál. Jestli pokračovat, jestli není lepší raději zůstat na místě a pomalu se měnit na vysušenou mumii bez života. Zakonzervovanou na věky. A přitom je pramen nadosah. Ježíš nás zve k sobě. K pohybu víry k uklidňující koupeli duše v prameni života.

        

         Když tento krok uděláme a uvěříme v Ježíšovo zaslíbení, tak proud živé vody poplyne z našeho nitra. Než se voda dostane napovrch, musí se probít stovkami metrů podloží tvrdé skály. Podobně je to i s proudem živé vody, která má plynout z našeho nitra. Naše srdce jsou často jako tvrdá skála, která brání prameni, aby se dostal napovrch. Je to vidět na našem chování k našim bližním. Zatvrdíme se a náš obličej se stáhne do neživé masky, skrze kterou neprojde úsměv ani slova pozvbuzení natož láska.

 

         A co my bratři a sestry, kteří se počítáme do Kristovy církve. Uvěřili jsme v jeho uzdravující pramen vody živé? Obdrželi jsme ducha lásky, vzájemného pochopení a odpuštění? Jestliže ano, tak tento proud vody živé poplyne z našeho nitra. Naše víra se nebude shromažďovat jen v nás samých, ale stane se pramenem pro naše okolí. Něčím jako jsou oázy na poušti. Mnohdy jsou tyto oázy ohrazené a nikoho nepustí dovnitř, přestože naši bližní také žízní po lásce a porozumění. Chceme-li následovat Krista, tak se budeme se chtít chovat jako on, když říká:  Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Nechme je přijít k nám a sdílejme s nimi naši víru. Vždyť jestliže je od Boha, je to proud vody živé.

        

         Vzpomeňme na zaslíbení od proroka Izajáše z prvního čtení: Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.

 

Tomuto zaslíbení stejně jako v Ježíšově slově o žízni a vodě živé předchází v Bibli podmínka.

        

Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví. Vykřikneš o pomoc a on se ozve a řekne: »Tu jsem!« Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.

        

 

          Prorok Izajáš nás vyzývá, ať na cestě k Hospodinu ve svém srdci opustíme výhružky, nadávky a zlobu. K tomu kroku víry patří, že za sebou zanecháme zátěž duchovní nadřazenosti. Jak můžeme vůbec milovat Hospodina, když rozséváme trápení ve svém okolí, když někomu hrozíme a nesnažíme se vzájemně pochopit? Jak můžeme vůbec milovat Hospodina, když nemáme starost o hladové a nesytíme ztrápené.  Máme je sytit, ale čím? Svoji účastí. Stačí se jen rozhlédnout okolo sebe a nalezneme ztrápené lidi, kteří se potřebují jen tak popovídat anebo i společně pomlčet. Je třeba ukázat, že nám na našich bližních záleží a že nejsou v tomto světě sami. Nebo se stačí jen usmát na někoho, na koho jsme se dlouho už neusmáli. Bourat ty skalnaté bariéry kapku po kapce. Oslavovat Pána svými skutky milosrdenství. Pak vzejde v temnotách našich životů slunce a soumrak bude jak poledne.

 

         Pak utvoříme spolu proud, který bude moci rozlévat pokoj po okolí a zavlažovat vyprahlou krajinu naší společnosti.

 

Amen

 

Modlitba:

Pane, Ty jsi pramenem, světlem, posilou i útočišťem,

k Tobě přicházíme se svými nadějemi,

se svými sny i se vším, co tíží.

U Tebe si smíme odložit,

u Tebe se můžeme vypovídat.

Někdy máme pocit, že jsme ti silní,

co všechno zvládnou a nikoho nepotřebují,

snad ani Tebe, prameni živé vody.

Přesto prosíme nenech nás opuštěné.

Někdy se cítíme docela slabí a nemáme sílu

udělat ani to nejdůležitější.

Připadá nám těžké i volat k Tobě o pomoc.

Prosíme nenech nás napospas naší žízni.

Prosíme dávej nám poznat, jak blízko nás stojíš.

I teď.