Pouť do Santiaga 9.

Na konci?

Každým krokem jsem se blížil ke konci mé pouti. Santiago jsem nechal za zády a s ním i všechny známé a kamarády. Těchto poslední sto kilometrů mi připomínalo těch prvních. Minimum poutníků, dlouhé rozestupy mezi ubytovnami a únava. Zbývali mi poslední tři dny cesty. Jak si teď vzpomínám, tak jsem se ani na konec netěšil. Samozřejmě, že jsem chtěl dojít, ale to zároveň znamenalo, že už není, kam jít dál. Mohl jsem se jako mnozí ostatní poutníci otočit na konci světa a zase jít zpátky domů, ale na to jsem už neměl čas. Teď jsem mířil do Finisterry na Konec světa. Bylo možné cítit mořský vzduch, každou chvíli jsem očekával, že už uvidím malé městečko posazené v zálivu. A tu se najednou objevilo. Srdce mi poskočilo, a tak jsem rychle sešel z kopce dolů. Dole se táhla asi dvoukilometrová pláž. Zul jsem si boty a naboso se procházel pískem a prociťoval poslední kroky, nasbíral jsem si nějaké svatojakubské mušle pro kamarády. Radoval jsem se a skákal po pláži jako blázen. Konečně jsem došel, honem rychle jsem hledal ubytovnu, abych se mohl co nejdřív koupat. Oceán byl ledový, na chvíli se smočil a obdivoval skupinku Angličanů, kterým ta voda nedělala žádný problém. Polehával jsem na pláži, užíval si sluníčka a klidu. Když se setmělo, tak jsem vyrazil k majáku úplně na okraj pobřeží, kde se podle tradice má poutník zastavit a pozorovat západ slunce. Z těchto okamžiků mám jedny z nejkrásnějších vzpomínek. Slunce pomalu padalo za obzor, nebylo už skoro možné rozeznat, kde končí nebe a kde začíná oceán. Když slunce zapadalo, tak vypadlo jako by se sesulo do vody a ta ho pohltila. Najednou mě popadl prastarý strach z toho, jestli i zítra bude den.

Byly to tiché chvíle. Další tradice je, že tam poutník má spálit všechno své oblečení a odejít další den jako nový člověk. Já tam podpálil jen jeden kus spodního prádla, aby bylo tradicím učiněno zadost. Je to docela zajímavé takhle po roce vzpomínat. To, že si dokáži vzpomenout na různé detaily i po takové době, mi potvrzuje, že to byla doopravdy důležitá událost v mém životě. Nedokázal bych si teď vzpomenout na to, co jsem dělal před třemi měsíci, ale pořád v hlavě nosím celou pouť. Nosím ještě jednu věc, je v mém srdci, touhu putovat. Jít dál, neskončit na konci světa, ale poznat další světy a jejich konce. Udělat ještě o krok dál, překonat strach a samotu, nedůvěřivost a sobectví. Prostě jít...