signály.cz Registrace Přihlášení
Názory a texty vikáře ČCE v Benešově.

Pouť do Santiaga 6.

KarelMüller
24. 3. 2015 11:57
Rubrika: Pouť do Santiaga 2013
 
Nyní mě čekalo asi tři sta kilometrů po rovině neboli španělsky meseta. Minimální převýšení, krajina se táhne doširoka a obzor je v nedohlednu. V průvodci psali, že se této krajině poutníci často vyhýbají pro její ubíjející stejnost. Já jsem tomu však nepodlehl a s nadšením kráčel dál. Takové roviny jsem v životě neviděl a hrozně mě to fascinovalo, něco podobného jsem v České republice nezažil. Obilné lány se vinou desítky kilometrů do všech směrů a souhra žluté země s modrým nebem je sem tam narušena jen stromem, který poskytovaly stín a přístřeší pro ptáky a pro poutníky. Někdy se stávalo, že člověk šel a dvacet kilometrů nepotkal nikoho a ani žádné známky civilizace. Není to žádná Amazonie nebo neprošlapané dálavy Mongolska, ale i tak to na mě silně působilo. Staré kamarády-poutníky jsem již ztratil, loučení s Italy bylo zvláštně hořkosladké. Podobný mix emocí mi byl cizí, čas strávený s Etienem a Olgou byl neopakovatelný, ale přesto se naše cesty musely rozdělit. Jejich kamarádi byli o dost rychlejší, a tak je museli dohnat autobusem, aby mohli pak dál pokračovat spolu. Když jsem od nich odcházel, zažíval jsem radost i smutek. Byl jsem rád za to, že jsem je potkal a mohl je zažít a zároveň jsem smutnil, že už je asi nikdy neuvidím. 
Pokračoval jsem teda dál, ale už jsem nebyl sám, už se mnou šli všichni skvělí a zajímaví lidé, které jsem potkal. Nebál jsem se komunikovat s dalšími lidmi, každý rozhovor byl obohacující. Na Caminu je mnoho druhů ubytoven, já si nejvíc užil ty církevní. Většinou se tam neplatilo víc, než člověk sám uznal za vhodné. V těchto ubytovnách jsem vždy zažil vřelé přijetí, v jedné dokonce každého poutníka objali a bylo prostě vidět, že jsou rádi, že jste tam. Musím říct, že takové obětí doopravdy dodá spoustu sil pro další cestu. Po večeři obvykle bývá malá pobožnost, zamyšlení nad svou poutí, co nám bere a co nám dává. Po několika dnech, které jsem strávil na rovinách, jsem došel do jedné ubytovny, kterou spravoval augustiniánský řád. Probíhalo normálně jako na ostatních církevních ubytovnách, tuto spravovali dva mniši. Navenek by člověk neřekl, že jsou to mniši. Chodili normálně oblečení a nevypadali nijak zvláštně. Překvapující ale bylo, když nás během mše vyzvali, ať si jdeme sednout na křeslo, které stálo před oltářem a pak nám postupně jeden mnich zul boty, omyl je vodou a nakonec políbil. Pro mě to bylo hodně nepříjemné, nelíbilo se mi, když se přede mnou někdo takhle ponižuje. Od toho mnicha to byl v mých očích velký akt pokory. Tento zážitek se do mě vryl dost hluboko. Další den jsem směřoval k hoře O Cebreiro a za ní už čekala Galicie.
  
Sdílet:
Zobrazeno 653×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio