Názory a texty vikáře ČCE v Benešově.

Pouť do Santiaga 5.

24. 3. 2015 11:56

Když člověk vyrazí na takhle dlouhou cestu sám, musí předpokládat, že si nebude mít moc s kým popovídat. Drtivou většinu času jsem trávil mlčením a tichým přemýšlením. Abych se ráno nakopl, tak jsem si s radostí zazpíval při východu slunce od Nohavici Ahoj slunko. Měl jsem za sebou už zhruba 300 km, už jsem si našel rytmus- brzo vstát, několik hodin jít, pak ubytovna, sprcha, oběd, odpočinek, večeře, spánek. Takhle to chodilo každý den. Od napojení na francouzskou stezku jsem začal potkávat spoustu lidí. Výhoda je, že většinou ujdete s ostatními poutníky zhruba stejnou vzdálenost, a tak se opět setkáte ve stejné ubytovně. Takhle jsem si tam začal dělat přátele. Chtěl jsem si popovídat a najít nějakého Čecha nebo Čechy, kteří směřují taky do Santiaga. Člověk se odpočine od zajetých pořádků, které ho poutají doma a tady má najednou jedinečnou příležitost ukázat, kdo doopravdy je. Nejvíc mě bavili lidi, kteří si stěžovali, že je bolí nohy. Na to jsem jim řekl, ať se kolem sebe a ukážou mi někoho, koho nohy nebolí.
O setkání s mojí poutnickou rodinou z Ukrajiny jsem psal minule. Ve vzpomínkách mi uvízl jeden velmi pestrý den, kdy jsem se ráno bavil s Ukrajinci, na cestě se vyfotil s Korejci, na pivo zašel se Španělem, večeřel s Němci a nakonec pokecal s Australany. Lidé z celého světa na jednom místě. Tohle jsem si užíval. Byl jsem široko daleko jediný Čech, a tak jsem alespoň piloval svoji angličtinu a zárodky španělštiny. Nejblíž mi ale byla skupinka Italů. Zrovna v době, kdy jsem šel, se rozhodlo vydat se nezávisle na sobě asi 10 Italů. Byl to pro mě velký kulturní šok. Jelikož jsme byli zhruba stejného věku, tak jsem se s nimi začal přátelit. Nejblíž jsem byl s čerstvými maturanty Olgou a Etiannem. Jeden jsme šli dokonce spolu, já je učil české písničky, oni mě ty jejich. S nimi jsem se trochu domluvil anglicky, zbytek Italů mluvil jen italsky a já jen u nich seděl, a když mi Olga nepřekládala, tak jsem zhruba jen odhadoval, o čem se tak můžou bavit. Ale hlavně jsem trávil nějaký čas s lidmi mého věku. Společné kilometry nás spojovaly.
S kamarádkou jsme se domluvili, že se za mnou na Camino staví na posledních sto kilometrů, už teď 500 km od Santiaga jsem musel plánovat, abych na místo setkání nedošel moc brzo a nemusel trávit pět dní na jednom místě. Kvůli tomu jsem musel na jeden den zpomalit a všichni mí nově vytvoření přátelé šli ten den prostě dál. Takhle to už asi v životě bývá, lidé přicházejí, lidé odcházejí. Nejlepší je ten čas, který spolu strávíme. Byl jsem zase sám, ale připraven si najít další poutníky/kamarády.

Zobrazeno 562×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio