Pouť do Santiaga 4.

Od teď jsem už vstával před úsvitem, vyrážel za tmy, ticha, chladna. Cesta se najednou pro mě celá změnila. Byl jsem rád, že jdu. Byl jsem totálně nadšený, měl jsem strašnou radost, že můžu chodit, prohlížet si ty hory a pahorky a dívat se, jak se cesta vine. Zamiloval jsem si pohyb. Bolest zad a nohou byla všudypřítomná, ale už jsem si na ni zvykl. Puchýře mě neopustily až do konce cesty. Po dvou dnech po rozloučení s Oliverem se moje Aragonská cesta napojila ve městě Puente de la Reina na hlavní stezku, která vede z Francie. Najednou jsem se setkal s větším počtem poutníků. Doteď jsem byl zvyklý na těch pět deset stejných tváří, které jsem potkával. Před albergue (ubytovna pro poutníky) tu najednou stálo 100 poutníků. Pro mě to byl šok, bál jsem se, abych vůbec dostal postel. Nečekal jsem takové zástupy a byl jsem z toho docela zklamán, že to je až tak masová záležitost. Na druhou stranu to bylo nic, oproti posledním 100 km před Santiagem, kde si člověk připadal jako na Václaváku, ale to předbíhám. Mísily se tu všechny národnosti světa, Francouzi, Španělé, spousta Italů, pár Korejců a pak já jediný Čech.
Dala se mnou do řeči jedna malá, světlovlasá, příjemná paní tak ve věku mojí mámy. Byla tam se svým přítelem a synem. Vyměnili jsme si takový ty zdvořilostní camino fráze jako: Odkud jsi dnes vyrážel? Kolik toho máš celkově za sebou? Ze které země jsi? Zjistil jsem, že to je Ukrajinka a že pracuje načerno ve Španělsku jako služebná. Se Světou jsme si povídali anglicky, její partner zase uměl jen španělsky a rusky, pro mě byla kupodivu španělština snazší možnost komunikace. Po několik dní, co jsme se spolu vídali, jsem se s touto rodinkou docela sblížil. Světa byla moc sympatická, hodně ji zajímalo, proč já tak mladý jdu sám Španělskem a proč chci být farář a tak. Mě zase hodně zajímalo, jak se jí tu žije a jak to je na Ukrajině. Docela mě udivilo, jak to je rozdělený národ, a v ty dny by mě vůbec nenapadlo, co se tam bude dít. Světa byla hodně fajn, líbilo se mi, že má sny jako malý domeček s polem někde v Jižní Americe, bylo na ní vidět, že si užívá mluvení cizími řečmi. Pro sebe jsem si je pojmenoval jako Camino family - Rodina z Cesty. 
Jednou jsme se setkali v jedné církevní ubytovně, kde probíhala společná večeře a pak mše. Všechno bylo najednou hodně emotivní, poutníci spolu zpívají, farář vede modlitbu. A když jsme pak po mši seděli ztichlí v kostele, jeden Ital vytáhl housle a začal nádherně hrát... to jsou prostě zážitky, na které se jen tak nezapomene. Bylo mi s nimi hodně dobře. Bohužel nešli celou cestu, nakonec jsme se museli rozloučit v Burgosu, odkud pak dál pokračovali se ještě na týden válet na pláži.