Pouť do Santiaga 10.

Domů. 

Toto by měl být poslední článek, který se zabývá mým putováním na Konec světa na jedné z tras do Compostely. Cesta tam byla veselá a radostná, mnohdy zase těžká a smutná. Ale to, co jsem zažil v posledním týdnu cestování domů, byly jedny z těch nejtěžších okamžiků mého života, zároveň ale nejradostnějších. Nebudu se tady o nich rozepisovat. Spíš bych chtěl, abyste taky vyrazili na podobnou pouť. Delší nebo kratší na tom nezáleží. Do Compostely nebo jen k sobě na zahradu, to je taky jedno. Důležité je vstát a vyrazit. Odhodlat se jít, nebát se nepohody a bolesti, protože ta dočasné těžkosti jsou vyváženy nezměrnou radostí a pokojem, který se v srdci rozhostí, když si uvědomíte, že jít znamená žít. Nezávoďte, pouť to je cesta nejen těla ale i ducha, když se budete stále poměřovat s ostatními, tak duch neudělal ani jeden krok. Modlete se, protože modlitba je stejně potřeba jako dobré jídlo a dobré boty. Zpívejte, s písní na rtech jde všechno líp. Užívejte si východ slunce, to je ten nejtajemnější okamžik dne, chvilka kdy ještě není světlo, ale tma už přestává mít vládu. Bavte se s různými lidmi, to jsou ty největší poklady, které nám Bůh nadělil. Každý má, co říct a vy jim můžete malou větou změnit život, nikdy nevíte, koho můžete potkat. Přátelte se s lidmi, které potkáte, pojezte spolu, neboť nic nespojí cizí lidi víc, než společné jídlo. Pomáhejte druhým, když někdo nemá náplasti, dejte mu ze svých, když někdo potřebuje trochu jídla, dejte mu ze svého. Nebojte se osamění, všichni poutníci jsou svobodní jako ptáci na obloze, když se budete muset rozdělit se svými nově nabytými kamarády, tak truchlete jenom chvilku, ale zase vyjděte s očekáváním, že potkáte další báječné lidi. Cesta lidi spojuje, ale i rozděluje. Důvěřujte Bohu, že se o vás postará i v těch situacích, kdy se vám ztratila značka z dohledu, kdy si nejste jistí, kudy máte jít. Nepřestávejte putovat, jeden cíl je jen brána do další cesty. Uvědomte si, že tahle cesta je váš život.

Amen.