Bél a drak. Daneil 14

 Dn 14

Příběh o Bélovi a Drakovi patří ke starozákonním apokryfům, tento dodatek k původnímu textu knihy Daniel pochází z řeckého kánonu Starého zákona. A tak ho židé nemají ve své bibli, podle nich se v tomto oddíle zcela nezjevuje vůle Boží. Katolíci tento oddíl považují za druhotně kanonický, že to ještě patří do kánonu, ale není zrovna to to pravé ořechové. A evangelíci hledí na apokryfy na jako něco skrytého, nejasného původem, zda je to slovo od Boha nebo od lidí. Kraličtí tento oddíl nezahrnují do své bible, ale můžeme ho najít ve většině ekumenických překladů. Podle mě není důvod ho považovat za nějak méně opravdový, co se týká Božího slova k nám k lidem. Společně s Lutherem ho nemusíme uznávat, ale určitě je užitečné ho číst.

            O čem tento oddíl vypovídá? Daniel, židovský prorok je u dvora krále Kýra. Měl jistě vysoké postavení, když mohl dokonce i s králem stolovat. Text nás informuje o tom, že patřil mezi neváženější z králových přátel. Patřit takhle blízko ke králově družině určitě s sebou neslo i povinnost uctívat státní kult nebo alespoň panovníkovo náboženství. A tak se král podivuje nad tím, že se s ním Daniel neklaní jeho bohu Bélovi. Daniel odvážně odpovídá a zavrhuje královu modlu a říká: ,,Neuctívám modly udělané rukou, nýbrž živého Boha, který stvořil nebe i zemi a panuje nad vším tvorstvem.“ Nejdůležitější výrok o Hospodinu zde není, že to je stvořitel nebo že panuje na vším tvorstvem, ale že to je Hospodin živý Bůh.

            Král si to vyloží tak, že živý bůh je tak podoben člověku, že jí a pije jako on sám. A ví, že jeho Bél toho také sní a vypije hodně z obětin. Daniel dává všanc svůj život, aby králi dokázal jeho omyl a podvod kněží. Opět jedná odvážně, nakonec mu takové jednání vyneslo pobyt ve lví jámě. Ale nečiní to naslepo, ale s vírou a vědomím, že dřevěné sochy samy od sebe nejí a nepijí. Králův omyl je prokázán a kněží i s rodinami jsou popraveni, protože si dovolili vztáhnout ruku na to, co patří Bélovi a že podvedli krále. Král tímto překvapen vytáhne na Daniela těžší kalibr. Posvátné zvíře, starý symbol, strach všech lidí- Babylónského draka. O něm král praví: ,,O něm už nemůžeš říct, že není živý bůh, pokloň se mu.“ Daniel však odporuje s vírou a zatvrzelostí brání své přesvědčení: ,,Já se budu klanět jen Hospodinu, Bohu svému, jen on je živý Bůh.“ Poté uvaří jakousi zápalnou směs a drak pukne a vybuchne. Daniel pak ukazuje na zbytky modle a říká:,, Podívejte, čemu jste se klaněli!“ Čemu se ti lidé klaněli? Sochám, hlíně, železu, které pukne, když do něj dáte dynamit, tohle není živý Bůh.

            Kdo je tedy ten živý Bůh, kterého vyznává Daniel? Není to modlářské co, ale hlavně kdo. Kdo to je? Je to nekonečně transcendentní Jedno, které je naprosto jiné, člověkem nedosažitelné? Od člověka odříznuté, nechávající vesmír sám sobě, bez zájmu, bez ladu a skladu? Je to ten/ta/to rozumem neuchopitelné? Ta filosofská nutnost? Pak s ptám: K čemu takový bůh? Není to jen další modla, vyrobená z našich myšlenek, která puká, jakmile se do ní vloží nějaká výbušná životní situace? K čemu princip všech příčin, k čemu to, nad co již není možné cokoliv většího myslet? Klanět se a sloužit tomuto je jako padat před Bélem a obávat se draka. Je to naprosto normální lidské jednání, vyrábět takové obrazy. Asi už nemáme na výběr… Anebo máme? Můžeme obrátit svou víru k jejímu původci- k Bohu živému, Bohu jednajícímu, Bohu sestupujícímu, Bohu povyšujícímu, Bohu, který se vydává všanc do lidských rukou. Bohu, který dokáže stvořit kámen, který sám neunese a zůstává stále Bohem. Boží logika je člověku neologická.

            Proč neustále Boha uzavírat do myšlenkových krabic, odkud si vždy najde cestu. Proč raději Boha nepovažovat za přítele, přítele na cestě životem. Přítele, kterému, když pohlédnu do očí, uvidíme tu jeho neohraničenost, jeho lásku a hlavně nás samé. I když ho známe někteří dlouho, někteří krátko, nikdy nás nenudí, vždy nás dokáže překvapit, vytrhnout ze zajetých kolejí. Nikdy nemůžeme úplně poznat, co ví a co si myslí. Jen to, co on sám nám sdělí. Je to partner do rozhovoru, mluví s námi, ukazuje nám, kam jít. My k němu také mluvíme, žádáme ho o radu, o pomoc a děkujeme mu, protože nám vždy pomůže, když potřebujeme. Je už zkušený, zná naši cestu a navádí nás správným směrem. Anebo můžeme jen tak spolu mlčet. Není to mlčení nekonečné hlubiny mezi člověkem a bohem, ale ticho mezi dvěma přáteli, jež už ani nepotřebují slovo, aby se dorozuměli. Je to ticho nadechnutí před dalším rozhovorem.

            Bůh živý, Bůh dávající sám sebe poznat, ne jako mrtvý systém, ale jako živý život plný lásky a chtění se darovat druhému na cestě. Není žádné zoufalství z prázdnoty, dokud společně jdeme na cestě. Není zoufalství ze ztráty, dokud víme, že se jeden druhému dáváme. Není zoufalství z konce, když náš přítel je Cesta, Pravda a Život.

Pane Bože, Nebeský Otče, Příteli na cestě, veď nás, nenech nás uhnout z cesty, prosíme tě o ochranu před vším zlým zmatkem. Daruj nám pokoj. Amen.